Asi tušíte, co by dítě s porušeným attachmentem odpovědělo:
Do sběru, do popelnice, do vesmíru, do hrobu…
To je ale odpověď těžce zkoušeného a zraněného já, zahanbeného já.
Naše země ratifikovala (přijala) dokument Práva dětí. A každé dítě má právo na rodinu, na normální život, na lásku a přijetí. Proč to někteří mají a neváží si toho a některé děti po tom touží a nemají to? Kde je ta vesmírná nebo osudová spravedlnost? Karma, nebo jak tomu chcete říkat, že to, co vysílám do vesmíru, se mi vrací. Copak tyhle děti se rozhodly být vzteklé, zlé, rozbíjet auta, mlátit spolužáky, sprostě nadávat?
Nerozhodly!
Ony k tomu byly donuceny okolnostmi a tak děsivými životními zkušenostmi, že by mnoha nám dospělým vstávaly vlasy hrůzou na hlavě.
Kam tedy tyhle děti patří?
Jednoznačně do rodiny. Do celé, léčivé, s mnoha záchrannými a úzdravnými mechanismy. Do rodiny, která má nekonečnou toleranci, trpělivost, bezpečnou komunikaci, je laskavá. Existují takové rodiny? Musí! Jinak by to celé nedávalo smysl a pro tyhle děti by nebyla naděje.
Rodinný příběh:
Dítě má ve škole vyhořelou paní učitelku těsně před důchodem, která křičí na děti, je netrpělivá a už vůbec nechápe, když se ozve špatné já dítěte. Odůvodňuje to slovy: „Když jí dám pět pětek ze stejné látky a ona stejně nepochopí, jak to má dělat, tak je hloupá! A když začne s tím svým, jak je blbá, to už se fakt nedá vydržet!“ Tak tahle paní učitelka jde s dětmi na oběd a naše dívka, říkejme jí třeba Saša, nese v ruce lahvičku na pití, ze které kape voda. Učitelka si toho všimne a ihned reaguje zahanbujícím způsobem: „Ty nevidíš, že ti tady cáká voda!“ Dívka jde a začne vodu utírat. Kamarádky jí chtějí pomoci. Učitelka striktně nařídí, že si to sama vylila, tak ať si to i sama utře. Dívka utrousí směrem ke kamarádkám: „To je slepice!“ Nastane výbuch sopky: zahanbování, že tohle si nemůže dovolovat, že je drzá, nevychovaná a že se půjde za panem ředitelem, aby jí jasně řekl, jak se má chovat k autoritám.
Dívka má pocit, že jí pukne hlava i hruď zároveň. Hlava z množství myšlenek (v hlavě je sídlo rozumu) a hruď ze strachu (v hrudníku je sídlo emocí). Srdce jí div nevyskočí z krku. Do očí se jí derou slzy vzteku a bezmoci. Kamarádky o ni mají velký strach, ale je zrovna ve spárech učitelky, kterou si nikdo nechce naštvat. Tady jde všechno hrdinství stranou. Je v tom sama!
Učitelka ji dovláčí do ředitelny.
Sedí. Má sklopené oči a nehodlá je zvednout ani o píď. Cítí se tak zahanbená! Tak ponížená! Nejradši by utekla nebo něco rozmlátila. Ulevilo by se jí. Ale ví, že to nesmí udělat. Už to nebude dlouho trvat a vybuchne, rozletí se na tisíc kousků. Konečně bude pokoj. Představí si to. Pobaví ji to a malinko se usměje.
Ředitel není úplný ignorant a chytne ten drobný výraz v obličeji pranýřované dívky.
„Vidím, že tě něco pobavilo,“ řekne.
(O co horší by to bylo, kdyby řekl: „Tak tobě je to ještě k smíchu!? Víš co?! Nebudeme se spolu vůbec bavit, máš ředitelskou důtku za porušení školního řádu! Rodiče si pozvu do školy! A teď jdi!“)
Takže zazní: „Vidím, že tě něco pobavilo“. A to je konverzační brána. Dívka má šanci se napojit na upřímný zájem osoby zvané ředitel.
„No, je mi hrozně a představila jsem si, jak vybuchnu, všude se rozprsknu a postříkám vám tuhle krásnou kancelář.“
Oba se začnou nad tou představou usmívat.
Až budou umět učitelé takto bezpečně řešit konflikty a přestanou za pomoci rakousko-uherského vzorce cukru a biče oprašovat své autoritářské ego, bude nám všem, a hlavně zraněným dětem ve škole, mnohem bezpečněji a mnohem lépe.
Máma na pátou
Teď přemýšlím, co potřebujete slyšet ode mě. Vracím téma, a to bylo: Kam patřím? Možná je třeba mluvit o rodině, o hnízdě, o širší rodině, kamarádech, sociálním statusu, sociální bublině atd. Víte, že miluji teorii, ale miluji i obrazy. Takže dneska budete mít asi větší prospěch z obrazu než z teorie.
Představte si rostlinu. Třeba pokojovku, kterou najdete v obchodě v regále s nápisem „Sleva“. Bývají to zubožené, zvadlé, smutné, neopečované rostliny. Někdo je zapomněl zalít nebo se mačkaly v konkurenci s ostatními rostlinami tak, až se zlomily, nebo na ně celý den svítilo slunce a spálilo jim listy. (Symbolika našich zraněných dětí.)
Vám je té rostliny líto. Říkáte si: Jak si to zasloužila? Jak k tomu přišla, chudinka? Vezmu si ji domů a dám jí šanci. Přesadím. Pohnojím. Zaliju. Možná jí pomůže ji sestřihnout. Uvidíme. (Přesně takhle na začátku litujeme děti bez rodiny a říkáme si, že pro ně uděláme domov, dáme jim postel, jídlo a nějaký základní vztah, a to je jejich šance.)
Všechno, co jsme si naplánovali, jsme s rostlinou udělali. Má nový krásný květináč, má výživnou půdu, má přiměřeně vláhy, má domov na světlém okně.
Čím se odvděčí? Co se stane?
Bude vypadat ještě hůř a pravděpodobně jí opadají listy a bude vypadat, že zahyne.
Pokud nebudeme ve své péči a laskavosti vytrvalí a nepočkáme, až se odváží tajně ve tmě květináče vypustit droboučké ustrašené kořínky, aby celá vysílená nasála trochu těch dobrot z výživné hlíny květináče, tak skončí v popelnici a my budeme zklamaní, že jsme se tak snažili a bylo to k ničemu. (Tomu se říká vyhořelá péče, někdy si o tom můžeme popovídat.)
Pokud vytrváme v laskavé péči a nebudeme chtít, aby se tahle zubožená rostlinka hned odvděčila krásnými květy, tak jednoho dne se ty květy mohou objevit. Protože jsme jim to svou trpělivostí umožnili.
Všechno má svůj čas! I úzdrava má svůj čas. Nestačí jen ta postel a plná lednička. Je nutné čekat na to droboučké ustrašené vlákénko důvěry, které dítě rozechvěle vypustí v době, kdy se stane průšvih. Kdy řekne o učitelce, že je slepice, a jde na kobereček k řediteli. Pokud dítě místo spílání, jak je nevděčné a za všechnu naši péči se nám takhle odvděčuje, uslyší: „Hele, to jsi musela být hodně naštvaná, že sis něco takového dovolila!“, tak jsme to vlákénko důvěry chytli a můžeme se k sobě začít přibližovat. Dítě má v tu chvíli otevřenou duši a bytostně cítí, jak ho máme rádi. To je čas, kdy může kořenit, kdy nalézá nový domov, kdy začíná tušit, kam patří. (Ale bude pravděpodobně trvat ještě mnoho let, než bude ve svém květináči „jako doma“).
Terapeutka
Zaujala vás „Máma na pátou“? Přečtěte si i další díly!
