Drazí a mílí! Pokud stále čtete články v sekci „Máma na pátou“, tak klobouk dolů. Jste vytrvalí. Anebo zvědaví. Anebo lační po drbech z náhradní rodiny.
Vím, že příběhy táhnou. K tomuto tématu mě inspiroval můj syn, když jednoho dne prohlásil:
„Proč jste si vzali zrovna mě…“ Chtěla jsem navázat podporou attachmentu a vyprávět mu, jak nás uhranula jeho čokoládově hnědá očka, ale on druhým dechem dodal: „…a ostatní děti tam musely zůstat?“ (ostatními dětmi myslel další obyvatele dětského domova).
Bylo to jako blesk z čistého nebe a vůbec jsem nevěděla, jak reagovat.
Když nevíte, jak dál, vymluvte se na autority nad vámi. To je rada, kterou se občas úspěšně řídím. Tady to ale vyznělo nějak hluše: „Víš, to jsme nerozhodovali my. Neexistuje nějaký katalog dětí, ze kterého bychom si mohli vybrat. Rozhoduje to úřad a pro dítě hledá vhodné rodiče. Rozhodli, že bychom pro tebe mohli být dobrými rodiči.“ Uf!
Najednou jsem pochopila tu dětskou bolest a zoufalost, že zrovna ono mělo to privilegium mít rodinu a ostatní ne. V tom přece není žádná spravedlnost. Ale je v tom ze strany dítěte obrovský kus soucitu!
Naše dítě je schopné tak hlubokého soucitu, že pláče nad opuštěnými dětmi!
Naše dítě v sobě našlo empatii!
Naše dítě je člověkem ve všech svých rozměrech!
Nebude se mu žít lehko, bude cítit i vnitřní bolest, ale to patří do té plné škály bytí opravdovým člověkem! Dokázali jsme jeho srdce uzdravit a zahřát to začarované ledové odpojené srdce, které nemá rádo nikoho, ani sebe, aby mohlo nést to hluboké zranění z odmítnutí.
Od té doby se synem občas diskutujeme o systému výběru rodin pro děti, o celém systému náhradní rodinné péče, o právu na rodinu, o přijetí „osudu“, o pokoře přijímat i velké a hezké věci, o utrpení osamění…
Máma na pátou
Terapeutické okénko:
Proč zrovna já? Na začátku jste si přečetli silnou výpověď o utrpení milovaného a přijatého dítěte, kterému došlo, jaké mělo v životě štěstí. Mám někdy pocit, že utrpení těchhle dětí nebere konce. Mají se konečně dobře a stejně trpí pocity vděčnosti vůči náhradním rodičům, pocity nespravedlnosti vůči stejně „postiženým“ dětem, pocity smutku nad osudy svých rodičů, které pravděpodobně také nikdo nemiloval (protože jinak by neselhali).
Je to jakýsi bludný kruh, který je třeba v jedné generaci přetnout.
Naše dítě je nová generace, která potřebuje z bludného kruhu vyvést.
Jsou to průkopníci, skauti, pionýři v tom dávném slova smyslu „objevitelé nového“.
My jsme jejich průvodci na tak těžké, bolavé a složité cestě. Potřebují mnoho podpory, mnoho respektu, mnoho ocenění, mnoho lásky, mnoho trpělivosti, mnoho odpuštění a mnoho nových začátků.
Přemýšlím, že by nebylo špatné si zopakovat, jak se párují děti a rodiny:
Rodina má na začátku při podání žádosti nějaké požadavky na přijímané dítě: např., že má být majoritního etnika, má být zdravé a do tří let věku. Požadavky jsou samozřejmě oprávněné a je dobře, že budoucí rodiče vědí, co chtějí a případně, co zvládne jejich rodinný systém nebo co unese jejich okolí. Logika věci je, že čím více požadavků, tím delší hledání dítěte, ale po přijetí může snadněji probíhat adaptace v rodině a emoční přijetí dítěte jeho náhradní rodinou. Samozřejmě znám příběhy (a není jich málo), kdy se pod tlakem okolností nebo některých pracovníků systému rodiče rozhodnou ze svých původních požadavků ustoupit a pak řešíme zklamání, rozčarování, zablokovanou péči, odmítnutí dítěte apod.
Uvedu jeden modelový příběh, který má reálné základy:
Manželský pár, biologické děti jsou již samostatné, rodí se vnoučata. Manželé se domluví, že by vlastně někomu ještě mohli pomoci. Napadá to (překvapivě) hlavně ženy a bývá to někdy důsledek tzv. syndromu prázdného hnízda. Obchází totiž ty bývalé dětské pokojíčky, zalívají tam kytky, oprašují plyšáky a těší se na každý víkend, kdy je ohlášená návštěva dětí s vnoučaty. Kamarádky stárnou a mají svých starostí dost, manžel nechce jít ani do divadla, ani na ples, po volejbale už ji bolí kolena, na zahraničních dovolených jí vadí jídlo, na které není zvyklá. Takže mít doma trvale jedno dítě ve školním věku by bylo vlastně fajn a dobrá záminka vyjet na výlet, a i na dovolené bude veseleji. Ráno bude ve škole, pak v družině, pak nějaký ten balet nebo atletika a bude čas na večeři a postel, takže se vlastně nic nezmění, a ještě někomu pomůžu. To jsou ve zkratce úvahy, které táhnou hlavou těchto „osamělých“ žen „spasitelek“. (Spasitelský syndrom je častá diagnóza u této kategorie lidí – mám stálou touhu někoho nebo něco zachraňovat. Když už to nemohou být moje děti, tak si vezmu pejska z útulku, budu krmit všechny chudáky kočičky z celého širého okolí šunkou, ať si taky někdy nacpou bříška něčím dobrým, anebo si vezmu na výchovu dítě.) Manželé těchto žen většinou trpně souhlasí, aby měli pokoj.
Vraťme se k našemu manželskému páru. Podají žádost o jedno dítě školního věku, zdravé, holčička nebo kluk je jedno. Ale radši by paní samozřejmě holčičku, kluci jsou moc divocí.
Přetrpí přípravné kurzy s myšlenkou, že až přijde dítě, všechno si udělají po svém a nikdo jim přece nebude radit, jak děti vychovávat, vždyť za jejich kluka s holkou se stydět nemusí.
Nemají přehnané požadavky, jsou připraveni dítě převzít kdykoliv, takže kouzelný telefon se ozve poměrně brzy. „Táto, volali z úřadu, že pro nás vybrali holčičku, ale má brášku a nechtějí je dělit. To bychom stejně nedopustili, viď? Zvládli jsme naše děti, zvládneme i tyhle!“
„No jo, a kolik jim je?“
„No, říkali, že holčičce pět. To už půjde skoro do školy. A klukovi tři, ten bude moct do školky, tu máme za rohem.“ Paní už naplno běží spasitelský syndrom a není cesty zpět. Neexistuje varianta, že by si ty dva chudáčky nevzali. Takže nadšeně volá zpět na úřad, že se rozhodli, že do toho půjdou. Pracovnice si oddechne a odškrtne další sourozeneckou dvojici, která se podařila udat do rodiny. Děti jsou během měsíce v nové rodině. Nikdo moc neřeší přechod od přechodné pěstounky k trvalým pěstounům, nikdo moc neřeší konflikt představ školního dítěte (holčičky) a dvou dětí předškolního věku, nikdo moc neřeší, že věk pěstounů už neodpovídá výpravám na hřiště, do bazénu, na kolo a na opékání buřtů při stanování.
V rodině se první týden drží, k dětem vstávají, vysvětlují, že se nečůrá na koberec za gauč, ale do nočníku. Druhý týden pomáhá i dcera a komentuje to slovy: „Mami, na tohle nemám nervy. Mám svých starostí dost se svými dětmi. Až je srovnáte, tak my zase budeme chodit na návštěvy, ale do tohohle děti tahat nebudu.“ Třetí týden se manžel chce s paní rozvést, a už padly první pleskance na zadeček a čtvrtý týden jdou společně na OSPOD, že takhle si to nepředstavovali.
Trochu to nadsazuji, ale realita je, bohužel, velmi blízko. Řeším ji přespříliš často. A dětem se v těchto rodinách nedaří, a pokud sociální pracovnice manžele uchlácholí, ať tomu dají ještě šanci, tak po roce nebo dvou řešíme noční pomočování, útěky ze hřiště, nerespektování pravidel. V tom (bezpečnějším pro dítě) případě je rodina vrací ještě v době předpěstounské péče a mají šanci na rodinu novou (často ale velmi podobnou). Smutný příběh, že?
Vraťme se k procesu párování dětí:
Idea je hledat pro konkrétní dítě ideální rodinu, tzn. spárovat možnosti dítěte (má třeba brýle nebo je romského etnika) a požadavky žadatele (chce dítě zdravé a bílé). Uvědomuji si, jak těžkou úlohu mají tito pracovníci od stolu propojit dítě s rodinou, ale někdy je až do očí bijící, jak se jim to nepodaří. Do rodiny, která chce jedno školní dítě, dají dva předškoláky a do rodiny, kde chtějí dvě malé děti do pěti let, nabídnou desetiletého chlapce. Nerozumím tomu a lituji rodiny i děti. Tahle inkompatibilita se vůlí prostě přetlouct nedá!
Možná jsem dnes cílila do vlastních řad, tedy k odborníkům, kteří mají na zodpovědnost párování dětí a žadatelů, ale doufám, že i případní žadatelé si díky tomu budou víc stát za svým, neustoupí ze svých požadavků, které si stanovili s rozmyslem a při zdravém rozumu, a nepodlehnou nabídce dětí, které nutně rychle potřebují rodinu, protože tam už je osloven emoční systém a prefrontální kůra s rozumem se odpojuje a neporadí.
Tak přeji s jarem zdravé úsudky řízené prefrontální kůrou!
Terapeutka
Zaujala vás „Máma na pátou“? Přečtěte si i další díly!
