Pláču.
Je mi líto toho, že moje dítě nemohlo vyrůst v bezpečí mého těla…
Je mi líto, že nikdo nečekal na první pohled do jeho hlubokých očí…
Je mi líto, že muselo tolik plakat a stejně ho nikdo nekonejšil ve svém náručí…
Je mi líto, že místo ukolébavky muselo slyšet křik…
Je mi líto, že poznalo už tak maličké hlad…
Je mi líto, že ztratilo důvěru v lidi okolo sebe…
Je mi líto, že ví, co je bolest…
Je mi líto, že jeho jedinou hračkou byl paleček jeho vlastní ručky…
Je mi líto, že tohle všechno muselo snášet samo…
Pláču.
Máma na pátou
Terapeutické okénko:
Ach jo! Myslím, že básně vznikají hlavně v době hluboké bolesti nebo hlubokého smutku. Zkuste si udělat exkurz do světového básnictví – jeden tvořil po úmrtí dítěte, druhý po ztrátě milenky, třetí ve vězení. Jsou to evidentně chvíle, kdy se nám objevují v těle emoce a potřebujeme se s nimi nějak popasovat. Někdo jde štípat dřevo, jiný umývat okna a třetí tvořit opus nebo román. Všichni ale musíme emocím dát průchod, jinak nás stráví zevnitř.
Jistě jste už slyšeli o psychosomatice. To je obor na pomezí medicíny a psychologie, který zkoumá, popisuje a léčí stavy, které jsou sice na těle výrazné, ale na zobrazovacích přístrojích a v laboratořích nezachytitelné. Z hlediska západní medicíny je tento pacient zdravý. Sice uvádí velmi výrazné potíže s dýcháním, kožní projevy, které jsou i viditelné, bolesti žaludku, nejí, zvrací, má bolesti hlavy nebo zad, nespí a nemůže chodit, ale všechny výsledky jsou v pořádku.
Takže simulant?
Nikoliv. Je to nešťastník, kterému nikdo nevysvětlil, že když jsem smutný, je normální plakat, že když jsem unavený, je normální odpočívat, že když jsem nemocný, je normální ležet v posteli. Možná mu to někdo i vysvětlil, ale nikdo ho to nenaučil žít.
Už jste určitě slyšeli, že první způsob učení u dětí je nápodobou. Prostě opakují a kopírují to, co vidí u pečující osoby, nejčastěji matky. Jestli matka, když ji bolí hlava, chodí a vzdychá a pak si lupne růžovou pilulku a funguje beze změny dál, tak dítě bude chtít brzy taky na své smutky pilulky a máme tady učebnicový příklad naučeného závislostního chování, tedy z dítěte lehce bude narkoman.
Jak je jiné, když maminka řekne:
„Broučku, dneska mi není dobře, budeme si hrát doma a odpoledne si pro tebe přijde babička.“ Zprávu je třeba ještě doplnit příslušným výrazem ve tváři a případně ulehnutím na gauč. To není výraz slabosti nebo neschopnosti. Naopak. Je to výraz zralosti a zodpovědného přístupu ke svému tělu. A to se naučí i vaše dítě. Nebude z něj „fňukna“, ale ani zarytý odmítač svých slabostí.
Jistě znáte lidi, na kterých vidíte, jak jsou unavení nebo jim svítí oči horečkou, a vy se empaticky zmíníte:
„Maruško, tobě není dobře, viď? Běž si lehnout. My to tady bez tebe zvládneme!“
Ale Maruška s křečovitým úsměvem na tváři odvětí:
„Ale kdepak, to se ti jenom zdá. Nic mi není. Zůstanu tady a hned mi řekni, co je ještě potřeba udělat!“
A kdybyste měli oči všude (Ještě, že to nejde!), tak byste Marušku za chvíli viděli polykat prášek na něco, aby mohla pomáhat a sloužit.
(Tak to je právě to špatně.)
Dost filozofování o tom, jak ne, a přináším pár rad, jak dětem pomoci žít své emoce:
(možná přijde i desatero)
- Sami žijte své emoce přiměřeně (ani přehnaně, což dítě zúzkostňuje, ale ani odtažitě, což dítě mate).
- Bezpečné je o emocích mluvit: Jsem unavená. Je mi to líto. Přála bych si lepší učitelku. (Řeč je ale nástroj rozumu a při prožívání emocí je rozum často odpojený!)
- Žijte s dětmi emoce bezpečně. Když se radujeme, můžeme skákat, ale na chodníku, ne na silnici. Když mám zlost, můžu něco hodit, ale spíš šišku než kámen.
- Naštvané dítě doma je nebezpečné. Je lepší s ním vyjít ven do prostoru nebo mít v zásobě kartonové krabice, které může zpracovat – bušit do nich (nejlépe rukama, aby emoce procítilo na vlastním těle).
- Dítě s emocí potřebuje průvodce. Neumí samo regulovat a bezpečně emoci prožít.
- Věřte tomu, co dítě v emoci říká. Když řekne, že by někoho nejradši zabilo, tak kdyby k tomu mělo dost schopností, to udělá. Neznamená to, že se ho máme bát. Ale být ve střehu se vyplatí a předejdete modřinám a boulím.
- Emoci je lepší nechat pod kontrolou projít než zastavit. Mnoho zastavených drobných emocí za den dává vzniknout emoční sopce, která vybuchne naprosto nečekaně a bez kontroly, ideálně večer, kdy má dítě pocítit vztah a jít klidně do postýlky.
- Nebojme se emocí. Ještě většinou zvládneme radost, i když dětem často říkáme: „Co blbneš, neskákej na mě, strhneš mi záda!“ Dítě se ale bytostně raduje z mého návratu z týdenní pracovní cesty. Má na to právo. Můžu si sednout na gauč a nechat ho skákat mi do náruče. Záda neutrpí. Ale nebojme se žít i zlost a smutek. Pláč je úzdravný. Házet zuřivě šišky na strom, který představuje otravného Dominika ze školky, taky.
- Emoce nám pomáhají udržet si rovnováhu a zdraví těla. Vzpomeňte na začátek dnešního tématu terapeutky.
- Emoce k nám patří a je dobře, že je máme!
- Maminky, nebojte se prožít lítost nad osudy svých přijatých dětí a vyplakat ji nebo vypsat nebo vypovídat nebo vyzuřit. Je to úzdravné pro vás i budoucnost dítěte!
Terapeutka
Zaujala vás „Máma na pátou“? Přečtěte si i další díly!
