Ojojoj! Přátelé drazí!
Hlaste se, kdo má zdravé sebevědomí a nic ho nerozhází.
Budu vás ukazovat jako bílého tygra v cirkuse, protože je to úkaz veskrze vzácný.
A to jsme relativně (vztahově) zdraví lidé.
Představa, že jsem se narodil mámě, která pět měsíců netušila, že je těhotná a brala drogy, pak zbytek těhotenství řešila, co s dítětem, o které nebude schopná se postarat, a snášela útoky svého násilnického závislostního partnera a tátovi, který mámu bil a nechtěl, abych se narodil…. To je tedy výbava do života!
Namítáte, že si to mimino nepamatuje a nic z toho nemůže vědět, pokud mu to někdo neřekne?
Tak to je omyl!
Ví to každá jeho buňka! Dítě již prenatálně zažívá sociální bolest, která aktivuje stejná centra v mozku jako bolest fyzická! Tohle děťátko trpělo už v břiše u mámy. Po narození má nezdravě vysoké hladiny kortizolu, což je hormon stresu, ale ten (bohužel) nikdo nekontroluje. Bude se vědět, jestli má v pořádku kyčle, ledviny a hladinu bilirubinu (látka, která vzniká při rozpadu prenatálního červeného barviva – laicky řečená novorozenecká žloutenka), ale o míře důvěry ve svět, o míře stresu a hladině kortizolu, který už v břiše mámy tomuhle děťátku ničil nervové buňky a části mozku, se neví zhola nic. Změněné struktury mozku ale nejsou jedinou výslednicí stresu v těhotenství, tou další je bohužel i poškozené sebevědomí. Sebevědomí definované jako sebeuvědomění si, důvěra v sebe a své vývojové schopnosti.
Každé dítě má biologicky zabudovanou schopnost růst, učit se, rozvíjet se. Tohle dítě má tento biologický program poškozený.
Často se tedy projevují jako problémové už v novorozeneckém věku:
- Špatně spí, většinou málo (ve stresu nemůžeme spát, protože obranné mechanismy nás nutí hlídat si bezpečí a být stále ve střehu). Tyhle děti bývají ale chronicky unavené, padají únavou, jsou pak nesoustředěné, budí dojem hyperaktivních dětí, jejich nervový systém je obrovsky přetížený a mohou se občas vypínat (dítě opravdu vypadá jako vypnuté, nereaguje chvíli na oslovení, na dotek, ale má otevřené oči, dýchá – tyhle stavy se někdy hodnotí jako tzv. grand mall (malé epileptické záchvaty, ale neodpovídá tomu obraz na EEG).
- Špatně jí. Mohou jíst málo – ve stresu míváme sevřený žaludek a nechutenství. Nebo naopak se cpou jako nezavření a stres si kompenzují libými pocity, které máme v těle po najedení. Snědí všechno v jakémkoliv množství. Později jsou schopny jídlo brát spolužákům, schovávat ho v různých skrýších doma, v noci lézt do lednice a spižírny…
- Jejich vývoj je dysharmonický. Česky řečeno nevyvážený – např. při preventivní prohlídce něco už umí jako půlroční dítě, ale něco je na úrovni dvouměsíčního miminka. Propast mezi vývojem těchto dětí a vrstevníky se stále prohlubuje s věkem, pokud situace není řešena, např. umístěním v náhradní rodinné péči a péčí v rámci terapeutického rodičovství.
- Řeč bývá opožděná s vadami. Nemají kde naposlouchat, jak se mluví normálně. Dítě slyší již v břiše matky a vnímá tón hlasu i intonaci, pozná matku ihned po narození právě podle hlasu.
- Pohybově jsou děti zaostalé za vrstevníky, mají různé dysharmonické svalové vzorce – zvýšený nebo snížený svalový tonus (napětí svalstva), nemotornost (zakopnou i na rovném chodníku), dyspraxii (špatně používají jemnou motoriku, špatně drží lžíci, tužku, nemohou se naučit správně stříhat, zacházet s nožem atd.).
- Mají změněné vnímání bolesti, většinou zvýšený práh bolesti, tzn. že je něco musí bolet opravdu strašně, aby reagovaly. Zažila jsem chlapečka, který nereagoval bolestivě ani na zlomenou ruku. Přišlo se na to až po několika hodinách, kdy ruka otékala a modrala.
- Jejich emoce jsou neregulované a zahlcující. Dítě prostě řve jako na lesy nebo jako o život. Doslova. Nikdo ho neposlouchal, nikdo na něj nereagoval laskavě už v břiše, nehladil ho, nekonejšil, nezpíval mu a nevyprávěl. Jeho emoce jsou obrovské a dítě si s nimi neví rady. Po nějaké době, kdy nikdo nereaguje ani na obrovský řev, se naučí odpojovat (už jsme si o tom povídali) a plakat přestane.
- Mají sociální strachy – bojí se cizích lidí jinak než zdravé dítě, nebo se nebojí vůbec a jdou ke každému. Obojí je nebezpečné pro budoucí vývoj a život dítěte. Dalších strachů mají také spoustu: obvyklých i neobvyklých – zažila jsem strach z hmyzu, ptáků, strach z neobvyklých vůní, strach z nečekaných doteků…
- Jsou nestabilní v zájmech, mají sníženou dobu pozornosti.
- Mají velmi nízkou stresovou toleranci. Další stres prostě již nemohou snést, protože toho vlastního vnitřního mají plné tělo.
Víc už toho asi nechcete vědět, že?
Chtěla jsem vykreslit, jak těžké je z této startovní čáry dohánět vrstevníky a tyhle všechny handicapy s sebou tahat. Každé selhání, každé srovnání, každá poznámka typu: „Mohl by ses víc snažit!“, „Dávej pozor, ať to zase nevyleješ!“, „Ty seš naše trdlo!“ a podobné dítěti k postavení zdravého sebevědomí rozhodně nepřidají!
Skončíme desaterem podpory sebevědomí (a matce dnes nezbyde než tiše zpytovat svědomí, jak ho svým pěti ratolestem pošramotila):
- Děti milujte takové, jaké jsou! Říkám to často, přesto toho není dost. Přijměte jejich omezení, jejich vzhled, jejich přednosti i handicapy. Je to prostě balíček s překvapením.
- Často jim říkejte, jak je máte rádi (často je každý den). Používejte věty: „Moc se mi po tobě stýskalo!“, „Když jsi tu nebyl, něco mi chybělo!“, „Je tak dobře, že jsi s námi!“, „Nikdo nemá tak krásná očička jako ty!“, „Je dobře, že ses mohl narodit, my jsme na tebe čekali!“ atd.
- Pište a kreslete jim vzkazy do svačiny, do knížky, do postýlky (Miluju tě!, srdíčka, sluníčka, smějáčky).
- Každý den si udělejte chvilku jenom pro ně (10-20 minut) – hrajte pexeso, Vařila myšička kašičku, stavte kostky, které dítě se smíchem bourá, drbejte je na zádečkách …
- Dotýkejte se dítěte, hlaďte ho, noste v náručí nebo na zádech nebo na koni, mažte mu tělíčko voňavým krémem, češte mu vlásky…
- Všímejte si věcí, které dítě umí, a říkejte to nahlas: „Ó, ty už sis obul bačkůrky! (je jedno, že obráceně!)“, „Jé, tvoje první zavázaná bota, to je skvělé!“, „Sám sis rozkrojil rohlík!“ Vždycky je něco, za co lze dítě ocenit.
- Nechte dítě chodit k vám do postele. Stanovte si rozumné podmínky – např. Přijímám postelové návštěvy každou sobotu od 8 hodin. Tulte se tam společně, přečtěte si pohádku, podívejte se na pohádku.
- Oceňujte jedinečnost dítěte. „Takhle brzy jsem se násobilku fakt nenaučil ani já!“ (Nelžete, musí to být pravda!) „Umíš moc hezky kreslit obličeje, to není lehké!“, „Takhle naštípané třísky, to se mi hned líp zatápí!“
- Když dítě zlobí nebo má problém, řešte ho konstruktivně a v duchu terapeutického rodičovství (zajímejte se o dítě, co prožívá, jak celé situaci rozumí).
- Milujte sami sebe, posilujte své sebevědomí, udržujte se zdraví, važte si dobrých přátel.
Zaujala vás „Máma na pátou“? Přečtěte si i další díly!
