Mohla bych Vás poprosit o nějaký příklad z Vaší praxe, na kterém by se dobře dalo ukázat, kdy a jak se trauma u dítěte projevovalo a co pro něj mohli jeho náhradní rodiče udělat?
Podělím se s vámi o příběh jednoho malého chlapce. Jeho biologická matka ho po porodu zanechala v porodnici a odešla. Chlapeček byl pár dnů po narození umístěn nejprve do přechodné pěstounské péče a poté šel asi v jednom roce k adoptivním rodičům. Dokud s ním byla maminka doma, vše vypadalo relativně běžně, chlapeček byl citlivější a na maminku hodně fixovaný. Zlom nastal, když ho asi ve třech a půl letech dali do školky. Rané trauma, kde bývá spojeno s velkým strachem z opětovného opuštění, se totiž často nemusí projevit právě do doby, než je dítě z jeho úhlu pohledu „znovu opuštěno“, například, když ho rodiče začnou dávat právě třeba do školky. Ono bolestivé primární zranění se pak začne velmi silně ozývat.
Chlapec si odmítal hrát s dětmi, vůbec se nechtěl zapojovat do školkových aktivit, držel se jen paní učitelky. I když šli na hřiště, seděl na lavičce u paní učitelky místo toho, aby si hrál s ostatními dětmi. Ve školce odmítal i jíst a nechtěl tam ani chodit na toaletu. Rodiče doufali, že se situace brzy změní a chlapec jen potřebuje delší čas, než si ve školce zvykne. Když se situace nezlepšovala, naopak se přidaly i obtíže s usínáním a jídlem i doma, rodiče začali situaci řešit.
Doporučila jsem jim tehdy chlapce ze školky vzít zpět domů, nějakou dobu chodili pravidelně na terapii, a kontakt s vrstevníky mu po nějaké době vynahrazovali chozením na hřiště a na kroužky, kterých se účastní maminky spolu s dětmi. Ukázalo se, že klouček tehdy nebyl na školku vůbec připravený, vlastně tam vůbec nechtěl být a vždy se to dopoledne jen snažil přežít, než si pro něj maminka zase přišla. Jenže to neuměl říct, popsat, a tak se to projevovalo v jeho chování, ať už nechutí ke hře s ostatními dětmi, nebo později i těmi problémy, které se přidaly i v domácím prostředí.
Napadá mě, že i některé děti z běžných rodin nejsou ve školkách spokojené, pláčou, nebo prostě změnu těžce nesou. V čem je to jiné u těchto dětí?
To, že dítě není ve třech a půl letech na nástup do školky ještě zralé, že teskní po rodičích a do školky se mu nechce, to se stává i rodinách s biologickými dětmi. Pokud jde však o běžný stesk, dítě se většinou během pár dnů či týdnů na školku zadaptuje a pak v ní již dobře funguje, začne se tam těšit a víc se zapojovat do aktivit i her s ostatními dětmi. Je-li však na vině trauma nebo nějaký jiný závažný důvod, stav dítěte se v průběhu času nezlepšuje, naopak se spíše zhoršuje, přidávají se různé projevy jako jsou třeba obtíže se spánkem či zvládáním hygieny. Dítě je čím dál úzkostnější, mohou se objevit i různé psychosomatické obtíže. Vidíme zkrátka různé změny k horšímu v projevech a v chování dítěte.
Pojďme si tedy říct, jaké rodiče tyto děti potřebují?
Především je potřeba si připustit a uvědomit, že adoptivní i každé jiné náhradní rodičovství je jiné než to biologické. Nikoliv horší nebo lepší, ale zkrátka jiné. Přicházejí k nám děti, které už mají nějakou svou historii, byť by byla z našeho pohledu kratičká.
Když pečujeme o dítě s traumatem, i naše rodičovství je jiné. Přístup, který se osvědčuje nejvíce, je přístup podle principů tzv. terapeutického rodičovství. Většina z nás bude znát takové ty klasické typy výchovy, jako je demokratická, liberální a autoritativní. Některý z těchto běžných typů na nás dost pravděpodobně používali naši rodiče, a je tudíž logické, že to budou tytéž výchovné přístupy a principy, které nám budou vůči našim dětem naskakovat tak nějak automaticky. Jenže rodiče velmi často zjistí, že ať to zkouší „po dobrém či po zlém“, tyto výchovné přístupy na naše děti vlastně nefungují. Dobrá zpráva je, že terapeutické rodičovství se dá naučit, dá se natrénovat. Terapeutickým rodičem se nikdo z nás nerodí, tím se stává.
Zuzko, prosím, povězte nám víc o terapeutickém rodičovství. Můžete nám v pár větách přiblížit víc, jaký tento výchovný styl je?
Terapeutické rodičovství si můžeme představit jako specifický výchovný styl či přístup k dítěti. Většina z nás zná, a v dětství od svých rodičů pravděpodobně zažívala, jeden z takových tří klasických typů výchovy, jako je liberální, demokratická či autoritativní. Terapeutické rodičovství je další, můžeme říci tedy čtvrtý výchovný styl, který se nejvíce přibližuje stylu demokratickému, ale není totožný. Je to určitý soubor postojů či přístupů, který nás učí, jak se na dítě ladit, napojovat, porozumět jeho skutečným potřebám, neboť přijaté děti často neumí vyjádřit to, co skutečně chtějí, a proto může být jejich chování a to, co se skrývá za tímto chováním, za skutečnou potřebou, diametrálně odlišné. Velká pozornost je věnována budování vzájemného vztahu a důvěry, neboť naše děti často neumí zdravým způsobem navazovat vztahy, jelikož je to nikdo v tom nejranějším věku nenaučil. Dále je to také o vhodných výchovných reakcích na chování dítěte tak, abychom dítě mohli zalimitovat, ale abychom ho současně zbytečně nezahanbovali, a abychom náš pracně budovaný vztah sami svou výchovou následně nehatili.
Závěrem mě napadá, že pomoci může i dobrý psycholog nebo terapeut?
Pomoc odborníků bych doporučila vyhledat ve chvíli, kdy máme pocit, že našemu dítěti nerozumíme. Že vlastně nevíme, co se za jeho chováním skrývá, co nám chce dát skutečně najevo. Někteří rodiče se na mě obracejí již krátce po převzetí dítěte do péče, protože chtějí všechno nastavit co nejlépe již od začátku. S jinými rodiči se setkávám až tehdy, když „hoří“. V každém případě zde platí, že čím je dítě mladší, tím více toho pro něj jako rodiče můžeme udělat a vhodným výchovným stylem a péčí pomoci dítěti tato traumata – neviditelná zranění uzdravovat, místo toho, abychom je nevědomě prohlubovali.
Zde najdete první část rozhovoru.
