Hledání podoby s rodiči, kterým se děti narodily, je často propleteno s hledáním společných rysů s rodiči, u kterých děti vyrůstají. Nepřekvapuje mě, když mi lidé z okolí řeknou, že se s dcerami podobáme. Lety „odkoukaly“ mimiku, gesta, akcent, typická slovní spojení. Moje děti by však rády měly se mnou společného více. S barvou pleti je to složité, ony jsou už na jaře tak krásně snědé, jako bych já nebyla ani po celém létě na pláži. Barvu očí nezměníme, s výškou to také nepůjde, a hmotnost, to je ošemetné téma.
Přece jen vymysleli jeden způsob, jak to s naší vzájemnou podobou vylepšit. Je to docela jako návrat ke kořenům. Lépe řečeno – ke kořínkům. Kořínkům vlasů. Děti se mnou chodí do kadeřnictví. Tam si vezmou vzorníky k barvám na vlasy. Přirovnávají a zkoušejí do té doby, než najdou vhodný odstín. Musí to být stejná barva, jakou mají jejich vlasy. A takovou pak kadeřnice zbarví ty moje.
V naší rodině tedy trochu měníme pořadí v „dědičnosti“. Ne děti mají barvu vlasů po mámě, ale máma má barvu po dětech. Je to pro ně důležité. I pro mě.
A ještě jedna cesta propojení s dětmi vede přes vlasy. Pamatuji si, jak nám jednou na semináři o romských dětech v neromských rodinách Janette Motlová vyprávěla, že když se navzájem máma s dcerou češou a vískají se ve vlasech, je to projev blízké náklonnosti, pouta mezi lidmi. Jsem ráda, že tuto romskou tradici jsme si pustili do naší ne zcela tradiční rodiny. Další příjemný způsob, jak být spolu a komunikovat přes dotek to, jak nám na druhém záleží.
Vlasy jsou tuším náš rodinný poklad. Jen v něm teď jaksi přibývá stříbra. Jdu napsat mé kadeřnici… ať jsme s dcerami zase sladěné :-).
Eva Stanková, pěstounská máma a speciální pedagožka Centrum Návrat Žilina