Možná právě díky tomu, čím vším jsem si prošla, jsem dnes tam, kde jsem

foto: soukromý archiv Julie
foto: soukromý archiv Julie

14/02/2023

Julie část dětství prožila u své babičky, následně si prošla pěstounskou i ústavní péčí. Jak sama říká, je ráda, že si těmito zkušenostmi prošla, protože možná právě díky tomu je dnes tam, kde je. Dnes totiž v rámci své profese pomáhá mladým lidem opouštějícím ústavní péči, připravuje je na odchod do života a doprovází je při jejich osamostatňování.

Svobodné dětství u babičky

Společně s mým bratrem jsme vyrůstali u naší babičky, která se o nás starala, mezitím co naše máma měla divočejší období. Já si vlastně nepamatuji, že by moje dětství u babičky bylo nějak špatné, ba naopak hrozně ráda na to vzpomínám. Jak to bylo svobodné, měla jsem spoustu kamarádů a mezi paneláky jsme si žili vlastním životem.

Důvodem, proč se to celé zvrtlo, bylo to, že naše babička měla sklony k alkoholu a občas nás nechala doma samotné. Ten den si pamatuji dodnes. Bylo už hodně pozdě večer, což bylo neobvyklé, abychom zůstali doma tak dlouho sami. Pak už si jen pamatuji, jak přijela paní sociální a policie a prostě nás odvezli. Doteď mám v paměti ta modročervená světla a hrozný pláč.

Pobyt v Dětském centru

Bylo mi tehdy 6 let. Bratrovi 4 roky, ten si nepamatuje téměř nic. A tak jsme se ocitli v Dětském centru, mezi spoustou jiných dětí a tet, které se o nás staraly. Bylo to zase úplně něco jiného, neměli jsme nic svého, žádné svoje hračky, vše se půjčovalo a dělilo. Ani jsme neměli vlastní pokoj, jen pokoj, kde bylo spoustu postýlek a spoustu dětí. Na návštěvy za námi chodila nejen naše babička, ale velmi pravidelně naše máma a hlavně náš dědeček, to jsem měla nejraději.

Cesta do nového domova

A pak o rok později za námi začala jezdit rodina, která nás brala na výlety a začala s námi trávit dost času. Od nich jsem dostala svoji oblíbenou látkovou panenku, která byla jen moje. Nikomu jsem ji nepůjčila. Tehdy jsem tomu vůbec nerozuměla, kdo to vlastně je. A pak nám řekli, že to budou naši noví rodiče a že s nimi pojedeme do nového domova. Vím, že to pro mě byla hrozná rána, nechtěla jsme jít od mé babičky, mámy a dědy pryč. Nastrojili nás do nejlepších šatů a jelo se. Máma i podle toho co vím, sepsala papír, kde uvedla, že nás dva nesmí nikdy rozdělit a musíme jít vždy spolu.

Už v autě, když jsme se blížili do našeho nového domova, mě nejvíc zasáhla věta, kdy mi moje nová „máma“ řekla, že by si moc přála, abychom jim říkali mami a tati. Nechápala jsem to, vždyť jsem měla svoji mámu a tahle cizí paní chtěla být taky moje máma? Přijeli jsme do domova, moc hezkého, na vesnici, měli jsme dva velké psy a pokojík plný hraček a knížek. Nakonec jsem si zvykla a nějak jsme se sžívali. A vše se zdálo krásné.

Život v pěstounské rodině

A pak jsem nastoupila do 1. třídy a tady mám pocit, že se to celé pokazilo. Najednou na mě „máma“ začala být zlá, když jsem třeba špatně četla nebo špatně psala. Postupem času se k tomu přidávaly pohlavky. Myslela jsem si, že opravdu dělám věci špatně a snažila jsem se být co nejlepší, ale moc to nepomáhalo. Nejvíc se to ukázalo, když i bratr začal chodit do školy a začala nás hodně srovnávat. Asi si pamatuji spíš to horší, ale je pravda, že nám také spoustu věcí dopřávali. Hodně jsme jezdili na výlety, já jsem mohla chodit do malování, měli jsme se dobře.

Čím starší jsem byla, tím ale padalo více trestů. Bratr časem dostal svůj vlastní pokoj a tím jsme se trošku odcizili. Potkávali jsme se u jídla, po cestě do školy nebo na společných výletech. Časem mě ale přestali brát s sebou a já zůstávala jen ve svém pokoji. Myslím, že jsem také nebyla nejhodnější dítě a nejlepší z nejlepších, ale nebylo třeba takových věcí, které se bohužel stále stupňovaly.

Návrat do dětského domova

A pak přišlo 13. dubna 2009, kdy nám u oběda pěstounka sdělila, že zítra pojedeme na delší pobyt. Měli jsme si sbalit všechno, co chceme. Nevím proč, ale dodnes si to pamatuji jako moment, kdy se mi opravdu ulevilo a vážně jsem se těšila. A tak jsme 14. dubna 2009 odjížděli neznámo kam. A ocitli se před dětským domovem. Bylo mi skoro 15 let a já při sobě držela panenku.

Pomoc v náročném období

A tak začal můj pobyt v dětském domově. Musela jsem uprostřed 8.ročníku nastoupit do nové školy. Bylo to náročné období. I přesto, co se v rodině dělo, mi začala máma s tátou pěstounem chybět. Prostě jsem asi nedokázala pochopit, proč nás dali pryč, hodně jsem si to dávala za vinu. Život v dětském domově byl těžký, nedokázala jsem se moc přizpůsobit, nechtěla jsem tam být a znovu získávat důvěru k druhým.

Hodně mi v tom i pomohlo, že naše bývalá paní ředitelka mě nakontaktovala na pracovnice ze spolku Janus. Díky nim jsem měla možnost své problémy s někým sdílet, mít někoho pro sebe a vědět, že mě má konečně někdo rád. Do Janusu jsem chodila pravidelně každý týden. A do teď holkám vděčím, že se mne tak ujaly a se vším mi pomohly. Díky nim jsem se mohla naučit projevovat, žít a být svobodná. Nemluvě o tom, že mi pomohly se studiem, stipendii pro studium, s bydlením, dávkami a vším, s čím je nejen odchod do života spojen.

Jsem samostatná a šťastná

Do samostatného života jsem odcházela, když mi bylo 21 let a studovala jsem druhým rokem Vyšší odbornou školu sociálně právní. Dnes, ve svých 28 letech, již 5 rokem pracuji ve spolku Janus. Jako peer konzultant předávám dál své zkušenosti našim mladým z ústavní či pěstounské péče. Mám rok a půl starého psíka a přítele, který je mi velkou podporou. Jsem šťastná!


Komentář odborníka

Ze skutečného životního příběhu, o který se s námi otevřeně podělila Julie, je patrné, že v době, kdy se odehrál, chybělo v systému pomoci několik zásadních věcí. Za nejzásadnější považuji skutečnost, že Julii a jejímu bratrovi zřejmě nebylo jasné, co se s nimi děje. Chyběl jim průvodce. Mohli bychom ho nazvat průvodce tranzitní péčí, tedy ten, kdo dětem a jejich blízkým vysvětluje, co se děje a co se bude dít. Takový člověk by mohl připravit odchod dětí z rodiny, kde z různých důvodů nemohou zůstat, provázel by děti jejich přechodem z prostředí do prostředí, udržoval by kontakty s jejich blízkými, propojoval děti s těmi, komu na nich záleží, protože vztahy dětí s jejich rodinnými příslušníky by měly být i nadále podporovány, pokud jsou bezpečné. Mimo jiné by průvodce také např. připravil s dětmi i to, co si chtějí vzít s sebou (hračky, oblečení, fotografie atd.). A trpělivě a pravdivě by odpovídal na jejich otázky. Neopustil by je ani v době, kdy si v novém prostředí teprve zvykají.

Příběh Julie a jejího bratra se zřejmě odehrál v době, kdy pěstounské rodiny nebyly doprovázeny (a nebo bylo doprovázení pěstounských rodin v začátcích), tedy i pěstounským rodinám chyběl člověk, který by jim pomohl při přijetí dětí do rodiny a nadále je provázel. Mimo jiné by mohl s pěstouny mluvit o tom, že děti potřebují čas k adaptaci a že není vhodné hned zpočátku chtít, aby je děti oslovovali „maminko a tatínku“, pokud si to nepřejí samy děti. V průběhu pěstounské péče by náhradní rodiče mohli konzultovat vzniklé situace, poradit se o tom, co je a není důležité v péči o děti a jak je možné vzniklé situace řešit. Doprovázející pracovník by také mohl nabídnout další služby (vzdělávání, terapii pro děti i rodiče, pomohl by s kontaktem s původní rodinou, nabídl by možnost sdílení ve skupině s dalšími pěstouny). Takové doprovázení je v České republice uzákoněno zákonem č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, samotné doprovázení pěstounských rodin vešlo v platnost na počátku roku 2013. Pěstoun se může sám rozhodnout s jakou organizací, pověřenou k uzavírání dohod o výkonu pěstounské péče, svou dohodu uzavře, může být také doprovázen pracovníky oddělení sociálně právní ochrany dětí podle místní příslušnosti.

Z celého příběhu je patrné, že i přes všechny složitosti, které bychom nepřáli žádnému dítěti, zvítězila u Julie její životaschopnost, zřejmě i nezdolná vůle, ale také to, že během svého života zažila alespoň nějaké vztahy, které pro ni byly důležité a potkala lidi, kteří ji měli rádi a pomohli jí být právě takovou, jaká je. A navíc dnes může být díky svým zpracovaným zkušenostem oporou dalším mladým lidem v podobné životní situaci, jakou si sama prošla. Hodně štěstí Julie!

S redakcí Rodinné sítě se o svůj příběh a fotografie z rodinného archivu podělila Julie.

Odborný komentář doplnila Mgr. Lucie Salačová
Sociální pracovnice a krizová interventka
Lektorka příprav budoucích náhradních rodičů

 

Sdílejte s ostatními

Příběhy rodin

Bylo to zdlouhavé

Rodinná síť
Bylo to zdlouhavé

Tip na knihu: Nebuď jak gadžo!

Rodinná síť
Nebud jak gadžo 4

Dát dítěti čas, pozornost a místo v rodině

Rodinná síť
Dát dítěti čas, pozornost a místo v rodině

Adámkův příběh

Podzámčí, agentura podpory rodiny a služeb, o.p.s.
Adámkův příběh

Když do rodiny přicházejí dvě děti najednou

Klára Vohrnová
Když do rodiny přicházejí dvě děti najednou

SPOLUŽIVOT: Příběh Markéty a Romana

Rodinná síť
SPOLUŽIVOT: Příběh Markéty a Romana

SPOLUŽIVOT: Příběh Markéty a Damiána

Rodinná síť
SPOLUŽIVOT: Příběh Markéty a Damiána

Adopce za hranicemi dětství 

Tereza Navrátilová
Adopce za hranicemi dětství