Děti, které potřebují náhradní rodinu, nejsou jenom „děti, které nemají vlastní rodiče, protože jejich rodiče zemřeli nebo je už od narození nechtěli“, jak si někteří budoucí náhradní rodiče zpočátku myslívají. Dětí, kterým biologičtí rodiče zemřeli, je minimum a o ně se většinou postará jejich širší rodina. Děti, které rodiče už od narození nechtějí a o něž se nemůže postarat širší rodina, najdou většinou svůj domov u osvojitelů. Výrazná většina dětí, která potřebuje novou náhradní rodinu, jsou však děti, které nějakou dobu vyrůstaly se svými biologickými rodiči, ve svých původních rodinách. A z vážných důvodů byly z těchto rodin odebrány.
Důvodem bývají různé kombinace jevů jako je například špatná finanční a bytová situace rodičů, užívání alkoholu a drog rodičů, páchání trestné činnosti, jejich psychické obtíže, neschopnost udržet si zaměstnání, jejich špatné rodičovské a výchovné kompetence, nezodpovědnost a neschopnost spolupráce apod. Ale co to opravdu znamená? Co takové dítě dostává od rodiče, který nemá práci, má špatné rodičovské kompetence a denně pije alkohol? Co opravdu zažívá, vidí, vnímá – každý den, každou noc, dlouhé měsíce i roky? Jaký vliv to má na jeho celkový vývoj?
Můžeme říct, že takové děti jsou rozhodně zanedbané.
Zanedbané fyzicky – jsou špinavé, vyhladovělé, nechodí do školy, nenavštěvují lékaře.
Podnětově zanedbané – nikdo si s nimi nepovídá, nečte jim, neučí písničky, barvy a zvířátka, nechodí s nimi na procházky, nijak je nerozvíjí.
Emočně zanedbané – nikdo jim nedává najevo pozitivní emoce, city, lásku, nepochová je, nehladí, když je něco bolí nebo mají v noci strach, nikdo nepřijde a neuklidní je. Zůstávají se svojí nejistotou, strachem, bolestí samy.
Ve vysokém procentu jsou takové děti týrané – ať jde o odpírání stravy, nedostatečnou hygienu nebo neléčení nemoci, nebo i o formy přímé agrese – bití, házení dítětem po místnosti či do postýlky, pálení cigaretami, třesení, opaření, ledové sprchy apod.
Takové děti jsou i svědky nevhodného chování rodičů – neustálému křiku, hádkám, agresi, sexuálnímu chování nebo naopak absenci rodiče. A k tomu všemu může docházet pravidelně, i každodenně. Týrání fyzické je vždy provázeno týráním psychickým. Někdy může být dítě vystaveno i sexuálnímu zneužívání.
Dítě je v takové situaci absolutně bezmocné. Nemůže se ani začít učit prvotním pozitivním reakcím a emocím, klidu v matčině náručí, jistotě, důvěře, pocitu, že když cokoliv potřebuje, někdo mu pomůže. Nepomůže. Neutěší. Dítě pociťuje bezmoc, neklid, strach. Někdy smíšené pocity určité lásky k rodičům a zároveň strachu z dalšího týrání, nebo nenávisti vůči nim. Rodič, který měl dát dítěti základní jistotu, selhal. Dítěti naopak poskytl odmítavý přístup, bez zájmu, hrubý, ponižující.
Dlouhodobé zanedbávání mívá většinou horší následky než jednorázové zneužití nebo nějaké prožité jednorázové trauma (pokud se dobře ošetří). Důsledky si děti mohou nést v celém svém dalším životě, mohou přestat vnímat svět jako bezpečné místo… Jejich emoce zůstanou nerozvinuté, ploché nebo pro „sebezáchranu“ budou neustále bojovat (agresivní lidé). Nebo jejich strachy, sebeobviňování či deprese nad nimi budou pořád vyhrávat. Jako dospělí zůstávají traumatizovaní, mají poruchy osobnosti, trápí je psychické potíže.
Tyto děti (i po příchodu do náhradní rodiny) mohou zlobit, mohou být agresivní, vzdorovité. Nebo odmítají komunikovat, nevěří si, bojí se, mají nízké sebevědomí. Zažívají pocity viny, obviňují se, mají úzkosti, špatně spí, mají noční můry. Nejsou schopny empatie, zdravé hry a spolupráce s ostatními dětmi… Nic z toho bychom neměli nazývat poruchou. Jde o projev „zraněného“ dítěte.
Vhodný terapeutický přístup je pozitivní, klidný, trpělivý přístup. Poskytnout dítěti jistotu, bezpečí, pocit bezpodmínečného přijetí, klid, vlídné jednání, žádné tresty, jen vysvětlování… A být trpělivý, než dítě začne novému rodiči důvěřovat, začne se uzdravovat a učit se všemu, co mu nebylo dopřáno.
