Do jaké míry je dědičná imunita?
Obecně se předpokládá, že když zplodí dítě dva rodiče, kteří jsou méně příbuzní, bude mít jejich potomek díky různorodějším MHC genům bohatší a robustnější imunitu.
U imunity nelze nabídnout jednoduchou přímočarou odpověď. Nejedná se totiž o jediný znak. Dá se říct, že model, kdy popisujeme naši genetickou výbavu jako inventář – máme predispozice se ubránit chřipce, neštovicím, ústnímu oparu – popisuje danou situaci mnohem lépe než to, jak dobrou máme imunitu.
Část specifické imunity proti různým patogenům závisí na takzvaných MHC genech. Alely těchto genů se nacházejí na různých místech genomu a slouží k vytváření signalizačních látek. Pomocí těchto signalizačních látek se označí cizorodé součástky na povrchu napadené buňky, takže je bílé krvinky dovedou včas rozpoznat a zlikvidovat. Obecně se soudí, že když zplodí dítě dva rodiče, kteří jsou méně příbuzní, bude mít jejich potomek díky různorodějším MHC genům bohatší a robustnější imunitu. Pokud totiž zdědíme od matky i od otce stejnou alelu, například proti některému typu rýmy, nebudeme mít proti tomuto druhu rýmy o moc lepší obranu, než kdybychom měli alelu proti rýmě jen jednu – prostě jedna z těch dvou stejných alel nám bude v genomu zbytečně zabírat místo. Když budeme mít od otce v tomto místě alelu proti rýmě a od matky proti oparu, bude to už o něco lepší, ubráníme se dvěma nemocem místo jedné.
Chceme-li přiblížit dědivost imunity, uděláme nejlépe, pokud se soustředíme na kombinaci jednoho symptomu u jedné choroby. Napadlo mě podívat se na známý virus SARS-CoV-2, ten totiž pronikl do lidské populace nedávno, takže u všech infekcí první vlny máme jistotu, že skutečně sledujeme odpověď lidské imunity, a ne výsledek předchozí imunizace tím samým virem (to by se nám mohlo stát například, pokud bychom sledovali dědivost imunitní odpovědi na nějaký kmen chřipky). Podle vědecké práce z prvního roku řádění COVID, vykazovaly různé symptomy různou míru dědivosti.
Třeba slavná ztráta čichu vykazovala nízkou dědivost, jen okolo 19 %, asi mnohem víc záleželo na konkrétním kmeni viru, který infekci vyvolal, nebo na náhodných interakcích mezi organismem a virem. Průjmové projevy vykazovaly dědivost okolo 34 %, silná únava 31 %. Nejsilnější dědivost, asi 49 %, byla zjištěna v případě delirických stavů – poměrně vážných neurologických projevů zmateného, zamlženého myšlení, která se týkala asi 27 % hospitalizovaných pacientů. Vzhledem k tomu, jak často byly spojeny delirické stavy se smrtí, máme i dobrou proměnnou indikující velmi vážný průběh nemoci, což je asi to, co člověka na imunitní odpovědi organismu nejvíc zajímá.
Dá se předpokládat, že dědivost a výskyt vážných projevů u jiných onemocnění bude víceméně podobná, případně někde v rozpětí nižších hodnot, které jsem zmiňoval výše. Pro srovnání, dědivost sklonů k rakovině je okolo 33 % (u některých typů je nižší, ale u melanomu, kožního nádoru, je asi až 58 %) a rakovinou zároveň někdy během života onemocní každý 3. Čech.
Úvodní článek a slovníček odborných pojmů najdete ZDE.
Nenechte si ujít všechny články ze série o genech s Petrem Turečkem!
