Kluby jako opora na cestě adopcí?

Ilustrační foto, zdroj Pexels.com
Ilustrační foto, zdroj Pexels.com

08/05/2025

Adoptivní rodičovství je jedinečná zkušenost. Přináší radosti i výzvy, které se nedají srovnat s ničím jiným – a taky otázky, které běžné rodičovství často neotevírá. Možná i proto má smysl potkávat se s lidmi, kteří to mají podobně. Na mnoha místech po celé České republice proto vznikají kluby pro osvojitelské rodiny.

Adoptivní rodičovství je krásné – plné lásky, každodenních radostí, nevyspání, rozhodování, smíchu i drobných starostí. A přece má i svá specifika. Často mu předchází roky čekání, neplodnosti, otázek, pochybností. A po přijetí dítěte to nekončí – naopak. Objevují se témata, o kterých si nejde jen tak popovídat na hřišti nebo u večeře s přáteli. Proto vznikly kluby pro adoptivní rodiny.

Některé myšlenky si neseme jen v sobě – strachy, které okolí nechápe. Věty, které si necháme pro sebe, protože víme, že by je druzí nepochopili. Potřebu mluvit o minulosti dítěte, o vztahu k jeho původním rodičům, o pocitu, že vždycky budu jen ten druhý rodič, o své vlastní nejistotě – nebo prostě o tom, jak se opravdu máme.

A právě proto všude po republice vznikají kluby pro adoptivní rodiny. Bezpečná, přirozená místa, kde se můžeme potkat s lidmi, kteří rozumějí – protože si sami procházejí něčím podobným. Místa, kde není třeba nic vysvětlovat. Kde se člověk cítí, že sem patří.

V klubech pro adoptivní rodiny se často otevírají témata, na která jinde nebývá prostor – ani bezpečí:
  • Jak a kdy mluvit s dítětem o adopci?
  • Co říct, když se dítě ptá na bříškovou maminku – nebo o ní nechce vůbec slyšet?
  • Jak zvládnout emoce, kterým nerozumíme?
  • Jak pomoci dítěti v adaptaci ve škole nebo školce?
  • Jak řešit problémy, které přijaté děti ve škole často mají?
  • Jak pečovat o sebe, když jsme na pokraji sil?
  • Jak mluvit o rozdílech, o etnicitě, o traumatu, o identitě?
  • A jak se vyrovnat s tím, že některé věci v našem rodičovství zůstanou prostě jiné?
Když se vám tam vlastně vůbec nechce

Možná to znáte. Roky jste čekali. Nejdřív naděje, pak zklamání. Lékaři, papíry, schvalování, přípravy a posudky. A pak konečně ten okamžik, kdy jste mohli obejmout svoje dítě. Začíná něco nového – konečně můžete žít jako „normální rodina“. A to jediné, po čem toužíte, je klid. Ticho. Nemuset znovu něco vysvětlovat, řešit, učit se, otevírat. Už toho bylo dost.

Představa, že byste teď měli ještě chodit na nějaký „speciální klub“, může působit úplně cize. Možná si říkáte, že to není nic pro vás. Že už přece všechno víte. Možná máte strach, že se tam budou řešit těžká témata, na která nemáte sílu nebo chuť. Nebo že tam bude někdo, kdo vás bude hodnotit. Anebo se vám prostě jen nechce – a i to je úplně v pořádku.

A přesto může být komunitní život mezi adoptivními rodinami něčím, co vás podrží víc, než jste čekali.

V klubu nepotkáte žádné „divno lidi“. Potkáte obyčejné rodiče, kteří si prošli podobnou cestou jako vy. Možná taky už nikdy nechtěli nikam chodit. Chtěli si jen v klidu žít, být normální rodina, nezabývat se už ničím dalším. A přesto zkusili přijít – a něco v nich se uvolnilo. Protože zjistili, že tu nejsou sami.

Proč to přece jen zkusit?
  • Potkáte lidi na podobné vlně. Někoho, kdo chápe beze slov. Kdo neříká „to přejde“ ani „však jsi věděla, do čeho jdeš“.
  • Získáte praktické informace. Ne z knih nebo přednášek, ale ze života. Rodiče si navzájem sdílejí, co jim fungovalo, co ne, co je posunulo.
  • Nezůstanete v tom sami. Postupně mohou vznikat přátelství, neformální setkání, online podpůrné skupiny – vztahy, které přetrvají mnohdy i roky.
  • Pomůže to i dětem. Děti vidí, že nejsou jediné. Že jsou další kluci a holky, kteří mají podobný příběh. A to je často něco, co jim nedokáže dát žádný dospělý – jen jiný adoptovaný kamarád.

Když jsme začínali s prvními kluby pro adoptivní rodiny v našem regionu, přišel na jedno z prvních setkání manželský pár, který byl tehdy teprve v procesu – ještě čekali na děti. Byli velmi nervózní. Na úvod proběhlo klasické kolečko, kde se každý krátce představil, pak jsme se pustili do jednoho z témat, a na závěr jsme sdíleli, jak na nás setkání působilo.

A tehdy se ten manžel, trochu s úsměvem, svěřil, že prvních deset minut zvažoval, jestli nemá raději vyskočit z velkého okna v místnosti. Připadalo mu to celé hrozně zvláštní, neznámé, nekomfortní. Ale pak ho to začalo bavit. Zjistil, že se může smát, mluvit, ptát se, že ho nikdo nesoudí – a že se tam vlastně cítí dobře.

Zůstal. A s manželkou pak s námi chodili na kluby celé tři roky. Mezitím přijali dvě nádherná dvojčátka a dnes jsou z nich skvělí rodiče.
Když se občas potkáme, říkají s úsměvem: „Dalo nám to strašně moc, díky tomu jsme úplně jiní rodiče, než bychom jinak byli.“

Ilustrační foto, zdroj Pexels.com
Každý klub je trochu jiný. A to je dobře.

Někde se potkáte u kávy v klidné kavárně, jinde v komunitním centru nebo herně s dětmi. Některá setkání jsou víc strukturovaná, jiná volnější. Každý klub má jinou atmosféru – a každý člověk si může najít ten, který mu sedne.

Někdy je přítomen odborník – psycholog, terapeut nebo lektor, který nabídne vhled do konkrétního tématu: trauma, vývoj dítěte, vztahová vazba, školní adaptace nebo třeba komunikace s širší rodinou.

Jindy vede klub peer – buď adoptivní rodič, nebo dospělý člověk, který sám prošel adopcí jako dítě. Sdílí svou cestu, co mu pomohlo, co bolelo, co by si přál vědět dřív. Takové setkání často působí velmi blízce a uvolněně – ne jako přednáška, ale jako rozhovor mezi lidmi, kteří si navzájem něco důležitého předávají.

A někdy není přítomen žádný lektor ani odborník. Rodiče si jednoduše sednou do kruhu nebo kolem stolu a mluví spolu – o tom, co právě žijí, co je trápí nebo těší. Není připravený program, ale vždy je přítomen vedoucí klubu – může to být sociální pracovník, koordinátor nebo jiný zkušený průvodce, který drží bezpečný prostor, ale nezasahuje víc, než je potřeba. Tichá přítomnost, možnost slyšet příběhy jiných, dát si prostor – i to může být velmi léčivé.

Chcete to zkusit?

V kalendáři Rodinné sítě najdete mnoho těchto akcí, které se konají v různých termínech po celé České republice. Všude vás přivítá někdo, kdo ví, jak těžké může být přijít poprvé – a kdo vás nebude do ničeho tlačit.

Závěrem

Adopce přináší spoustu krásných, někdy až silně emočních okamžiků. Když zazvoní kouzelný telefon, když vám dítě poprvé řekne „mami“, když se zeptá na svoji původní rodinu. Když s ním prožíváte kontakt. Jsou to zážitky, které běžná rodičovská zkušenost neobsahuje. Jsou výjimečné, dojemné, hluboké. A někdy taky náročné.

A člověk v tom může být sám. Může mít kolem sebe rodinu nebo přátele, ale ti si tím neprošli. Někdy nechápou, jindy radí, aniž by znali souvislosti. A někdy zkrátka není s kým takové věci sdílet.

A právě proto existují regionální kluby pro adoptivní rodiny. Místa, kde jsou lidé, kteří žijí něco podobného. Možná jsou o kousek dál, možná řeší to samé, možná mají stejně staré děti. Možná si zrovna nesednete – a možná si právě tam najdete kamarády, kteří vám zůstanou napořád.

Je to prostě místo, kde vás někdo přijme takové, jací jste. A to někdy úplně stačí.

Zdroj: Autorský článek

Sdílejte s ostatními

Výchova a péče

O adopci, traumatech a vzpomínkách

Rodinná síť
O adopci, traumatech a vzpomínkách

Trauma zohledňující přístup 

Tereza Navrátilová
Trauma zohledňující přístup 

Máma na pátou: Hlava ze žuly

Rodinná síť
Velké růžové srdíčko s textem "Jsem máma na pátou."

Série videí „Jak na trauma?“ – XI. Epilog

Rodinná síť
Jak na trauma XI.

Jak se dítě vyzná ve světě, kde každá generace uznává jiné hodnoty?

Mgr. Zdenka Štefanidesová
Jak se dítě vyzná ve světě, kde každá generace uznává jiné hodnoty?

Když dítě hledá své kořeny: Jak může pomoci test DNA

Rodinná síť
Když dítě hledá své kořeny: Jak může pomoci test DNA

Máma na pátou: Vazebnost

Rodinná síť
Velké růžové srdíčko s textem "Jsem máma na pátou."

Sebepoškozování u dětí a dospívajících v náhradní rodinné péči

PhDr. Mgr. Zuzana Kapilová
Sebepoškozování u dětí a dospívajících v náhradní rodinné péči