Máma na pátou: A rok je za námi

20/02/2025

Jsem „Máma na pátou“. Máma pěti dětí a zároveň terapeutka dětí v náhradní rodinné péči. Neocenitelná zkušenost a praxe k nezaplacení. Již 12. díl s názvem „A rok je za námi“.

Únor bílý, pole sílí!

To je tak moudré přísloví!

Chtěla bych být někdy polem… V době probouzení přírody by mi pročechrali hlínu oráči. Probudili by život nejen ve mně, ale i v okolí. Začali by se líně probouzet spící brouci a myšky a lechtat mě v kožiše. Začali by mi nad hlavou poletovat skřivánci, kteří si musí vrznout, i kdyby měli zmrznout. A zimní vichr by se rozdělil na jemné vánky přicházejícího jara. Já bych po dlouhé zimě byla odpočatá, uleželá a plná sil a energie.

Ale pole nejsem. Zimní spánek neproběhl, a naopak dlouhé zimní večery a ranní vstávání za tmy jsou zdrojem nedobrého naladění systému zvaného rodina. Většinou mají větší hlad (o vánočních prázdninách, které letos (vlastně loni) byly luxusně dlouhé, jsem každé dva dny pekla z dvou kilo mouky chleba), nudí se, pokud venku místo bělavého prašánku padá mrznoucí déšť, a nechce se jim vstávat do školy. Je málo světla, málo vitamínů, na člověka padá deprese… Však o tom píše každý ženský časopis (možná i ty mužské?).

Ale přesto je důvod k oslavám!

Je to dvanáctý měsíc, co vám píšu a můžeme se společně usmívat nad historkami o dětech, které nám nadělil Bůh (nebo vesmír nebo karma nebo osud), aby nás vychoval. My s mužem se tedy už cítíme vychovaní dost a vyhlížíme čas vnoučat, o která člověk nemusí pečovat 24/7, ale může si je hýčkat voňavá a přebalená a jakmile změní svá nastavení na program „řev“, předat je milující matce plné hormonů a sil pečovat o další generaci.

Dnes máme téma „A rok je za námi“, tak mě napadá, že bychom měli bilancovat. Jedna dětská bilanční historka mě napadá:

Přijaté dítě u nás bylo právě něco přes rok a chystali jsme se na otužování, o kterém jsem vám už psala. Tohle dítě se první rok vytrvale bránilo s námi chodit v plavkách ven a stále jsem úplně nerozuměla proč. Po roce mi při nabídce, že jdeme ven na otužovačku a může jít s námi, s úsměvem odpovědělo: „Mami, já už od teď s vámi můžu chodit. Už vím, že neumřu, když půjdu v zimě ven v plavkách. Měl jsem dost „vymytej mozek“ a bál jsem se, protože mi to tak říkali ty lidi před vámi a já jsem nějakou dobu nevěděl, komu mám věřit.“

Tahle historka není úplně legrační, ale spíše dojemná, protože ukazuje na míru důvěry dítěte, které procházelo několika výchovnými prostředími a vždy se snažilo přizpůsobit, věřit a milovat. A někdy to opravdu nešlo, milovat lidi, kteří ho bijí, zavírají do skříně, vykládají, že jsou všude bacily a nebezpečí a že ve svých krásných a divokých třech letech musí být zticha a v klidu, protože z něj maminku bolí hlava.

Včera další naše dítě, se kterým vozíme na svozové místo popelnice, aby nám jejich hojný obsah odvezli popeláři, protože do naší jednosměrné uličky u lesa se prostě nedostanou, tak tohle dítě chtělo při zpáteční cestě vzít na „koně“. Chtělo prostě, abych si ho posadila na ramena a šla s ním ten kousek cesty k našemu domu. Neříkám obvykle ne. Ne je zraňující. Řekla jsem tedy: „To bych udělala moc ráda, ale už to nejde.“ A nejde to z jednoduchého důvodu: tohle dítě už prostě nezvednu tak vysoko, abych si ho dala na ramena, protože má 35 kilo a to jsou dvě třetiny mé váhy. Ještě ho zvednu a pravidelně vyvážím schodovým výtahem večer od koupelny k pokojíčku, ale na ramena už si ho opravdu nedám. A v tu chvíli mi bylo hrozně líto, co všechno tyhle děti nemohly zažít a kvůli tomu, že rostou (což je dobře, samozřejmě), už nikdy nezažijí. Beru je pravidelně do náruče, když sedím, koukám jim do hlubokých bezelstných, v té chvíli miminkovských, očí, drbu jim záda, houpu je, zpívám jim, hraju s nimi miminkovské hry na důvěru, schovávám si je na břiše pod růžovou deku, aby se alespoň chvíli mohly cítit jako miminko bezpečně v bříšku maminky, ale na záda je prostě vzít nemůžu. ☹

Tak jsme si alespoň cestou povídali, jaké by to bylo, kdyby na těch zádech bylo. Jak bych s ním poskakovala a ono by se trochu bálo, ale víc důvěřovalo, že nespadne, konečně ho někdo v životě udrží a dá mu pocit bezpečí. Terapeutka by vám řekla, že tyhle útěky do fantazie jsou pro mozek alternativa prožitku, takže se v něm ukládá paměťová stopa, jako kdybychom tohle opravdu zažili.

Dnes skončím jednou silvestrovskou černou historkou:

Naše dítě chodilo plavat, vyžádalo si plavecké brýle, že prý mu při plavání moc pomáhají. Chvíli je zkoumalo a hrálo si s nimi a pak s naprosto vážným výrazem ve tváři přišlo za mnou a řeklo: „Mami, víš, jak by se s takovýma brejlema dala spáchat perfektní sebevražda?“ Trochu ve mně zatrnulo, ale už jsem vycvičená nejdříve zjistit, co je v té dětské kebulce za informace, a pak teprve situaci hodnotit nebo řešit. Takže jsem odpověděla: „No, to mě teda fakt zajímá, jak!“

Odpovědí byl detailní popis celého procesu: „No, vezmeš si dva kameny, hodně tvrdý a ostrý, a dáš je zevnitř na ty sklíčka. Pak ty brejle dáš na hlavu a hodně je taháš dopředu, aby byly napnutý jako prak, a pak ty sklíčka na voči s těma kamenama prostě pustíš a voni ti vystřelej voči až do mozku a seš mrtvá.“

Nádech, výdech. Oční kontakt a úsměv.

„To je teda rafinovaný způsob. O tom jsem ještě nikdy neslyšela. Ale, miláčku, tohle fakt nikdy nezkoušej!“ V podtextu bylo za touhle větou asi tak tisíc vykřičníků!

Zavedli jsme pravidlo, že plavecké brýle budou v mé skříni a vydávat je budu jen, když půjdeme do plaveckého bazénu, aby se sklíčka nepoškrábala a bylo dobře vidět pod vodou. Pravý důvod uskladnění brýlí si asi domyslíte sami.

Máma na pátou

Terapeutické okénko

Bilanční téma? A v únoru? To je mimo všechna pravidla, o kterých jsme se učili na těch vysokých školách. 😊

Chytím se spíše toho časového údobí. Za jeden rok se s dítětem dají udělat mnohé věci. Záleží na přístupu vychovatelů, rodičů. Rok je 12 měsíců, přes 52 týdnů a 365 dní. Doba je to dlouhá a náročná. Vzpomínám si na jednu pěstounku, která vyprávěla, jak jejich přijaté dítě první rok lítalo po bytě, rozhazovalo věci, nespalo, hrozně rychle se přemísťovalo, nebylo schopné vyposlechnout si větu o více než třech slovech a vykřikovalo, že ho nikdo nemůže zkrotit. Po dvou letech tohle dítě lehává na gauči u gramofonu a poslouchá desky s Hurvínkem. Samozřejmě, že ne stále a není v rodině ještě všechno ideální, ale je to obrovské terapeutické úsilí náhradních rodičů korunované úspěchem.

Pokud ke mně přijde rodina se zakázkou, že mají dítě v péči od 8 měsíců a je mu pět let a je to tornádo, které neposlouchá, čmárá po zdech a rozbije všechno, co uvidí, vždycky nejdříve zkoumám výchovný přístup rodičů a rodinné zázemí. Nelze pracovat s dítětem, které je vlastně nešťastné a nestabilní kvůli tomu, že se narodil do rodiny biologický očekávaný potomek nebo že se rodiče neshodnou na tom, kdy má chodit spát nebo kolik má sníst za den sladkostí, nebo že maminka každé ráno ve školce pláče, že ho tam musí (broučka malého) nechat.

Stále opakuji, že garantem zdravého vývoje osobnosti dítěte je jeho dospělý. Názory, že dítě od přírody ví, kdy má jít spát a kdy má jíst, jsou pomýlené. Dítě se rodí jako závislé na péči dospělých a musí být vedeno a vychováváno. Děti přijaté ještě důsledněji, protože většinou zažily jen chaos, nejistoty, nebezpečí, lži a neplnění slibů. Základními stavebními kameny terapeutického rodičovství je denní řád, rituály a laskavá důslednost. Bez těchto pravidel nevychováte ani biologické dítě. Je zapotřebí si je osvojit a žít v souladu s tím, že když se na mě podívají velká černá očka a sladký hlásek pronese větu „Maminečko moje milovaná, můžu si vzít čokoládu?“ a je zrovna 20.57 hodin a dítě má v devět zalehnout do postele, tak stejně sladce odpovím: „Jasně, že můžeš. Připrav si ji na stůl a sníš si ji ráno po snídani.“ V té chvíli musím celou bytostí věřit, že dělám pro dítě to nejlepší, jinak mě jeho propuknutí v žalostný pláč nebo zuřivý vztek udolá a ono své útoky na pravidla a hranice bude opakovat, protože bude vědět, že vytrvalost přináší splněná přání v podobě čokolád, autíček v obchodě a další pohádky před spaním.

Zakončím větou, kterou jsem slyšela v jedné rozhlasové pohádce o hodně tvrdohlavém princi. Moudrý rádce králi řekl: „Jestli on má hlavu dubovou, vy ji musíte mít ze žuly!“

A já bych dodala: „A srdce planoucí láskou!“

terapeutka

Zaujala vás „Máma na pátou“? Přečtěte si i ostatní díly!