Všechny vás zdravím a připomínám, že jsme na konci dalšího období, kdy já píšu a vy čtete. Takže opět potřebuji shrnovat a připomínat si původní myšlenku ukázat lidem radostnou realitu velké rodiny s přijatými dětmi.
Nedávno jsem nakupovala náš velký nákup – nerada trávím čas v obchodech, ale je to nutnost. Velký košík mívám plný, abych pak alespoň deset nebo i čtrnáct dní nemusela poslouchat důchodce, že musí dlouho čekat na kasu, protože snad mám večerku.
Tak tentokrát mi jedna postarší paní divně zírající na dvacet kaiserek, kilo šunky, špekáčky, aby bylo co opékat při večerech, které už jsou teplé, a mnoho a mnoho dalšího, povídá:
„Paní, to živíte školku, ne?!“
S kamennou tváří jsem laskavě odvětila:
„Trestaneckou kolonii, paní!“
Možná tam paní stojí dodnes, zkoprnělá a přemýšlející, jestli to může být pravda 🙂
Chápu, že někoho může štvát, že na nějakou dobu je na páse jenom naše zboží, ale vydělat si na něj musíme úplně stejně jako kdokoliv jiný. Představy o tom, jak se koupeme v penězích od státu z dávek na pět dětí, je mylná. Nespoléháme na státní dávky, ale pracujeme tak, abychom své děti a sebe uživili sami. A k tomu vychováváme pět daňových poplatníků, kteří budou našim vrstevníkům, kteří neměli tu odvahu přivést na svět dítě a obětovat spánek a pohodlí, peníze a klid, vydělávat na důchody. Na to pomyslí málokdo.
Je nás hodně, ale to znamená i hodně nádobí, toaletního papíru, bot, skoro stále hladových žaludků, šampónů na vlasy, vody, ve které se vykoupeme, elektřiny, kterou si posvítíme, sešitů do škol, peněz za internáty, lítačky, obědy.
A k těmto pravidelným platbám pravidelně v lednu a únoru přibývají platby za dětské a příměstské tábory, v březnu a dubnu všichni zjistí, že jim jsou malé loňské jarní boty, v květnu a červnu už šetříme na dovolenou, červenec a srpen asi nemusím komentovat – všechny děti jsou doma a já jen vařím, peru a uklízím.
U snídaně se ptají: „Mamí, co bude k večeři?“ U oběda je zajímá, co budeme druhý den dělat a večer končíme s připomínkou, že už jsme dlouho (dva dny!) nebyli na žádném pořádném výletě.
Jsme u září, kde lítají peníze navíc za školní pomůcky, říjen a listopad si v předstihu kupuji vánoční dárky a máme tu prosinec s pečením cukroví a Silvestrem, který si děláme hodně domácí, ale úplně zadarmo taky není. A hup! Jsme zase u ledna s jeho přihláškami na příměstské tábory a kolo finančních výdajů se roztáčí stále dál.
Můj muž by vám mohl vyprávět. Vede si pečlivě po mnoho let domácí účetnictví a krotí všechny zbytečné výdaje (třeba za ty úžasné chlupaté polštářky na gauč, krásné vázičky, ubrousky se sezónním tématem, kozí sýr bez akce, rifle nejnovějšího střihu apod.). Velmi prozíravě ví, že dobře žít se dá i bez těchhle věcí. Ale už mnohem hůř by se nám žilo bez velkého rodinného auta, do kterého se všichni poskládáme nebo bez dobré střechy nad hlavou nebo bez předplacených obědů ve školní jídelně. Takže všeho máme přiměřeně a občas si dopřejeme dobré jídlo, zážitky, dovolenou, wellness, skvělé boty či moderní kalhoty.
Někdy mě mrazí, co všechno lidé spotřebují nebo nakoupí a za krátký čas vyhodí.
Mrazí mě i z toho, co všechno považují za samozřejmost a nárok.
Mrazí mě z toho, jak si neváží jídla, věcí, vztahů.
U nás, když zbyde bramborová kaše, tak z ní máme skvělé domácí krokety (recept níže). Když zbyde polévka, sníme ji k večeři. Když oberu zbytek pečené kačenky, dáme si tortily s trhaným kachním masem, fazolemi a zeleninou. Snažím se ze všeho udělat výhodu. V jídelním lístku na ten den je napsáno „Dobroty z lednice“ a každý se třese, aby na něj zbyl lívanec nebo burrito ze sobotní večeře.
Recept na domácí krokety:
Použijte zbylou bramborovou kaši nebo brambory, které nejdříve zahřejte a pak rozmačkejte.
Přidejte 1-2 vejce (dle množství bramborové hmoty), polohrubou mouku, sůl a zpracujte vše v nelepivé, ale vláčné těsto. Z něj si uždibujte kousky asi jako Rafaelo, vyválejte v dlaních na kuličky a obalte ještě v mouce, aby nelepily. Pak smažte nejlépe ve fritovacím hrnci. Lze je péct i zdravěji v troubě na sucho.
Podávejte jako přílohu k masu nebo samostatně se zeleninovým salátem nebo jogurtovým či tvarohovým dresingem.
Znovu potřebuji napsat, že si nestěžuji na nic, svou rodinu i náš životní styl miluji z celého srdce, jen mě občas štvou pohledy či poznámky spoluobčanů, kteří nevěří, že bílá rodina může mít tolik dětí. Nikdo z nich neví, co všechno našim dětem dáváme – včetně času, zdraví a soukromí a našetřených peněz na start do života.
Netuším, kudy se bude ubírat moje psaní dále. Je to spontánní a často reaguji na to, co s dětmi zrovna žijeme. Bavilo by mě, kdybych dostávala náměty a mohla je vesele jako máma i vědecky jako terapeutka zpracovat. Na stránkách s mými příspěvky se objeví interaktivní formulář, kam můžete napsat svá témata, dotazy nebo vzkazy.
Těším se! Máma na pátou (terapeutka dnes taktně mlčí)
Zaujala vás „Máma na pátou“? Přečtěte si i další díly!
