Hned v úvodu potřebuji vysvětlit, proč mám oba pojmy s velkými písmeny:
Protože jsou to zásadní témata života našich dětí. Jsou ztraceny v čase i prostoru, ve vztazích. Nevědí dlouho, kolik je hodin, kudy se jde do obchodu, kolikátého je nebo jaký je měsíc v roce. Klidně si to vyzkoušejte, je to docela legrace. Dnes je 3. 9. (když píšu tenhle příspěvek). Zeptejte se dítěte, co je za měsíc, roční období, rok, den v týdnu, část dne… Dá jim obrovskou práci se orientovat.
Určitě se těšíte zase na rodinné historky, tak už se mi objevují v hlavě:
Jedno naše děťátko, jdouc do nové školy, kterou jsme spolu několikrát prošli, ukázali si, kde co je, našli poznávací znamení, např. barvy linolea na chodbách (po žluté se jde do jídelny, po hnědé do tělocvičny atd.), mi po dvou dnech oznámilo, že je to jako labyrint v počítačové hře a potřebuje plánek, aby se došlo vůbec vyčůrat a najíst. Kreslit si ho samozřejmě muselo samo, po svém. Asi po měsíci už ho nemusela paní družinářka hledat po škole a obědy si opravdu vyzvedávalo.
Další veselou historkou je jeden první školní den:
Ráno bylo klidné, rozloučení před školou milé, dítě vypadalo, že chápe, že dnes je výjimečný den a nejde ani do jídelny ani do družiny, ale před školu, kde se v devět hodin sejde s maminkou a pojedou si ještě užívat léto. Jsem už zvyklá všude chodit raději dříve než pozdě, hlavně na schůzky s těmito dětmi. Přijedu tedy před devátou, sednu si na lavičku, čtu si knížku a po očku sleduji východ ze školy. 9.15 hod. dítě nikde, 9.20 hod. dítě nikde… V 9.30 hod. jsem se vydala na pátrací výpravu po škole. Vzhledem ke všem bezpečnostním opatřením do školy nesmím, takže se musím nahlašovat u jakési důchodkyně, která sedí u vchodu a vůbec nechápe situaci. Tvrdí mi, že do školy nemůžu a ať ještě počkám, že se dítě někde zapovídalo s kamarády. Nic nezabírá. Je neoblomná. Zachrání mě pan školník, který mě za těch 20 let, kdy do školy vodím naše potomky, a za těch 10 let, kdy dohledávám bačkory, aktovky i živé děti, zná a zaručí se za mne. Obíhám třídu, družinu malou i velkou, knihovnu, jídelnu, šatnu. Nikde nikdo, všechny děti už jsou po prvním školním dni buď doma, nebo v družině. Jdu k autu. Pomalu jedu domů a dívám se, jestli dítě nezahlédnu cestou. Nezahlédnu.
Doma se napiju a řeknu dceři, že kdyby se doma tohle naše dítě objevilo, ať mi zavolá. Jedu zpátky a koukám, jestli dítě nezahlédnu cestou. Zahlédnu. Vleče se do kopečka od školy a jde sotva, co noha nohu mine. Zakřičím z okýnka, ať stojí u hřbitova, a jedu se otočit na kruhový objezd. U hřbitova jsem dříve, stáhnu okýnka a dýchám. Počítám si do deseti. Dítě nepřichází. Zavřu okýnka, zamknu auto a vydám se směrem ke škole. Dítě se zastavilo v místě, kde jsem na něj zavolala. A stojí. A čeká.
„Ahoj! To je dobře, že ses vydal směrem domů!“ chválím dítě a stojí mě hodně sil na něj nevykřičet, jak jsem se bála a že jsem za hodinu už chtěla volat policii.
Dítě se na mě podívá a řekne: „Měl jsem velkej strach, žes měla bouračku!“
Jak na tohle zase přišlo! Myslím si, ale nahlas řeknu: „Jak tě tohle napadlo?“
„No, když jsme vyšli ze školy, tak jsi tam nebyla, tak mi Radek Vojtěch řekl, že půjdeme hledat na „Zadňáky“ (to je místní označení jednoho hřiště) kameny. Tak jsem šel. Pak jsi u školy taky nebyla. Tak jsem šel domů. Nechci přijít o maminku dva roky po tom, co jsem ji našel.“
Začaly se mi lesknout oči a nemohla jsem hned odpovědět.
„Asi jsme se někde minuli. Já jsem před devátou seděla před školou a vyhlížela tě, pak jsem tě hledala ve škole a pak doma. Měla jsem velký strach. Prosím, nechoď příště nikam pryč a počkej na místě, kde si řekneme. Vždycky určitě přijdu!“
Objali jsme se.
Vím, že většina rodičů kroutí hlavou nad mou reakcí a dítě by seřezali, nebo mu alespoň vynadali, že nestálo před školou a oni ze sebe museli dělat blbce ve škole a ztratili další hodinu času.
Jenže v tom případě by se z toho nestala tak krásná attachmentová situace! Dítě by bylo zahanbené, naštvané, my naštvaní a ze společného času na koupálku by bylo domácí vězení bez počítače a naše domácí vězení s vlastní frustrací, že to zase nedopadlo dobře.
Takhle jsem si už jistá, že mě má dítě rádo, bojí se o mě a trefí domů!
Máma na pátou
Okénko terapeutky:
Přiznám se, že se mi nechce nijak komentovat předchozí situaci. Je silná sama o sobě. Z dítěte vytrysklo vyznání pro náhradní matku, matka situaci zvládla vlídně a podpořila tak sílu vzájemné vazby. To vždycky chceme, aby se povedlo. Nebo alespoň většinou.
Přece jen je mou touhou trochu vám osvětlit, PROČ je dítě zmatené a dezorientované časem a místem.
Je to tak silný obraz zmatku, že se v systému často tyhle děti ocitnou s diagnózou ADHD či jiných poruch pozornosti a berou léky, které (samozřejmě) neúčinkují, a stav se nezlepšuje.
Pozor! Neznamená to, že nějak nasazuji proti psychiatrům, kteří tyto poruchy diagnostikují a dítě léčí! Pokud nemají zkušenosti speciálně se skupinou dětí s poruchami attachmentu, tak je velmi těžké obraz neklidu a nepozornosti odlišit. Dokonce i na snímcích počítačové tomografie naše děti vykazují změny v určitých mozkových strukturách.
Důležité je spíše spolupracovat v týmu. Pokud mi přijde do ordinace dítě, které je z náhradní rodiny, tak se musím zajímat, jestli je v péči nějakého jiného odborníka (psychiatra, psychologa, logopeda, speciálního pedagoga, rané péče, fyzioterapeuta apod.). Sdílení informací a vzájemná spolupráce jsou pro dítě a jeho rodinu zásadní.
Takže rodiče těchto dětí, nebojte se sdílet zprávy a kontakty na odborníky, kteří pečují o vaše dítě. Nám to moc usnadní život a práci.
Konec vsuvky o spolupráci a zpět k tomu, proč je náhradkové dítě zmatené:
Asi jste všichni někdy někde zahlédli Maslowovu pyramidu potřeb. Úplně dole jsou potřeby tělesné: jídlo, pití, spánek, být bez bolesti, vyprazdňování, dýchání, srdeční činnost… Hned nad tím je potřeba bezpečí. Tahle dvě patra jsou klíčová pro přežití jedince.
A teď si představte takový typický příběh našeho dítěte:
Matka se závislostí, občas pod vlivem návykové látky nepečuje a zanedbává, nepřebalí, nenakrmí, křičí nebo spí a není dosažitelná pro péči. Děťátko zkouší přivolat ji broukáním, pláčem, řevem… Nic. Tak se naučí, že to nemá smysl, a tělesné potřeby si v mozku odpojí, aby se z množství neuspokojených podnětů nezbláznilo. Takže pak necítí chlad, teplo, bolest, neví, že má hlad, nebo že je unavené, nebo že je syté… A v praktickém životě je to obraz dítěte, které nemá hranice a limity, nic neřeší, nebolí ho zlomená ruka, a my si říkáme: To není normální! No, opravdu není.
Tohle dítě pak v době adaptace v náhradní rodině hlídá jen své potřeby. Většinou extrémně mnoho jí, až se cpe jako nezavřené, ale nepřibývá na váze. Je to obraz vnitřní nedosycenosti nejen jídlem, ale i bezpečím a vztahy. Tohle dítě málo spí. Spíše upadá do bezvědomí úplným vyčerpáním a rychle zase procitá (jedno naše dítě spalo v batolecím věku jen pět hodin v noci, přes den vůbec, nikdy si nedovolilo usnout v autě; živě si vybavuji, jak si znavené v postýlce mačkalo ruce do pěsti s obrovským úsilím, aby neusnulo). Tohle dítě se snaží být stále v pohybu, mluví, křičí, lítá, šmejdí, neposedí. Pamatuji si jiné naše dítě, jak v prvním týdnu po příchodu do rodiny běhalo kolem jídelního stolu dost velkou rychlostí a křičelo na plné kolo: „Nemysli si, že mi někdy sebereš tuhle moji energii! To je, jako bys mě zabila! Mě nikdy nezkrotíš!“ Bylo mi z toho tenkrát hodně úzko. Včera jsme po dvou letech usilovné práce spolu leželi v trávě a pozorovali oblaka…
Tohle dítě si také nepopsatelně paranoidně hlídá bezpečí. Některé příhody, třeba tu se sledovacími kamerami místo šroubů v trámech, jsem vám už psala. Nezbytná byla kontrola každé tašky, každého balíku, každého nákupu, který vcházel do domu. Dítě prozradilo, že hledá výbušninu, kterou ho chceme sprovodit ze světa. Poslouchalo za dveřmi, co si povídáme, s kým se domlouváme, a později přiznalo, že bylo přesvědčeno, že volám pravidelně jisté čarodějnici, se kterou se radím, jak nejlépe ho mučit…
Když jste tohle všechno přečetli, věřím, že vám došlo, proč dítě vykazuje obraz poruchy pozornosti ve škole i doma. Nemá prostě kapacitu na nic jiného, než jsou základní potřeby a bezpečí. Teprve po jejich zaléčení (což trvá několik let) lze uvažovat o dalším rozvoji potřeb, a to je budování zdravých vztahů a učení.
Buďte trpěliví a mějte se klidně i s neklidným dítětem.
terapeutka
Zaujala vás „Máma na pátou“? Přečtěte si i další díly!
