Zdravím o prázdninách a jsem moc ráda, že čtete a přemýšlíte a píšete.
Dotazů se sešlo mnoho a bude nutné vždy něco vybrat, hlavně to, o čem jsem ještě nepsala. Nebojte se k předchozím textům vracet, vždy v nich můžete najít něco nového. Vyšlo jich už skoro třicet, a to je nějakého moudra.
Dotazy si budu třídit na ty, na které mohu nějak ve zkratce zareagovat anebo odkázat na nějaké řešení, a na ty, které jsou složitější k vysvětlení, takže zaberou třeba celé téma samy.
Obecná rada, která bude platit ve všech situacích, je:
Pokud cítím, že se děje něco, čemu nerozumím nebo to nemám pod kontrolou (ve vztahu k dítěti), tak mám klíčového pracovníka doprovázející organizace, který buď může poradit sám, nebo zprostředkuje odbornou pomoc. Nikdy na své nejistoty nezůstávejte sami! Vždy to končí špatně, nejčastěji na straně rodiče zablokovanou péčí a na straně dítěte zablokovanou důvěrou! A to je už průšvih!
Na srpen tedy odpovídám na kratší dotazy:
„Proč mě dítě odmítá, i když se mu snažím pomoct?“
Dítě naší podpoře a pomoci nevěří. Už zažilo tolik zklamání jako miminko (nedostalo včas najíst, nebylo včas přebalené, nikdo ho neutišil…) a pak slyšelo mnoho dalších nepravd a lží (Mám tě ráda, i když bylo bito. Přijdu hned, i když muselo čekat celou noc samo ve tmě. Zítra půjdeme na hřiště, i když další den dospělý prospal po probdělé noci. Koupím ti to autíčko hned, jak dostanu peníze, i když se za všechny peníze koupil alkohol nebo drogy). Trvá opravdu dlouho (mnoho let), než dítě nabyde jistotu a důvěřuje dospělému, ke kterému si vybudovalo bezpečný vztah. Dítě se svým odmítáním snaží vyhnout dalšímu zklamání. Je to obranný reflex, vnitřní nastavení, a to nelze změnit vysvětlováním, že jsem hodný a mně důvěřovat může. Musím jen čekat na to, až obnovená důvěra vyklíčí v dětské duši a dovolí si růst a sílit.
„Jak nastavit hranice, aniž bych dítěti ublížil/a?“
Nastavování hranic obecně je křehká záležitost a s těmito zraněnými dětmi mnohonásobně náročnější. My víme, že hranice vytvářejí pro dítě bezpečí. Dítě v tom čte omezení, tudíž něco jako trest. Hranice mohu bezpečně nastavovat až v době, kdy s dítětem mám vytvořen bezpečný základní vztah, důvěřuje mi alespoň natolik, že mu nechci ublížit. Když s dítětem začínáme, je dobré mít pár jednoduchých pravidel, na kterých budu laskavě! trvat – např.
- V klidu, 2. Dohromady, 3. Postupně. Z toho můžu obecně vycházet se všemi dětmi. Dítě přijde s průšvihem a já mohu říct: „Máme pravidlo V klidu, takže nabízím, až tě přejde největší zlost, tak si o tom promluvíme.“ To samé platí u Dohromady: Dítě rozbije hrneček a já řeknu: „Máme pravidlo Dohromady, to znamená, že si pomáháme. Já seberu střepy a ty dones hadr na podlahu.“ I pravidlo Postupně se hodí na mnoho situací denně: Dítě chce zmrzlinu. Je chladno a nechci ji kupovat. Řeknu: „Jasně, zmrzlinu můžeme koupit až, bude víc než 20°C. Zapiš si to do plánovací listiny.“ Plánovací listina je nápad, jak brát všechna dětská přání vážně, ale neplnit je hned a teď.
Dítěti hranice neublíží v situaci, kdy bude cítit, že ho respektuji a pravidla jsou stálá a laskavě vyžadována. Připouštím, že někdy je třeba vydržet dětský vztek, pláč, žadonění, vyhrožování. Je to test, jak moc jsou bezpečné mnou nastavené hranice.
„Jak poznám, jestli je jeho chování důsledkem traumatu?“
V podstatě všechno chování dětí v NRP je důsledkem traumatu. Pokud má dítě ve své historii zanedbávání, opuštění vztahovou osobou, týrání, zneužívání, nepřijetí v době těhotenství, závislostní látky v době těhotenství atd., trpí tzv. komplexním vývojovým traumatem, a to zasahuje všechny oblasti chování, prožívání, zvládání emocí, biologické funkce, jako je jídlo, spánek, tělesný vývoj atd. Podle toho je třeba s dítětem zacházet, tedy terapeuticky.
Zažila jsem několik málo výjimek v systému NRP, kdy dítě netrpělo Komplexním vývojovým traumatem: dítě po rozvodu rodičů, kteří nebyli schopni se domluvit na péči o dítě a raději ho svěřili do PPPD (přechodná pěstounská péče), nebo dítě, kterému při autonehodě zahynuli oba rodiče, ale to jsou opravdu výjimky. Tyhle děti zažívají situační traumata, ale předtím je někdo miloval, pečoval a vychovával zdravě.
„Co dělat, když dítě říká, že nás nemá rádo nebo chce zpátky k biologickým rodičům?“
- Může to být forma nátlaku, aby dostalo to, co chce. A to znamená, že pokud vyhovíte, zjistí, že se mu to vyplatí a bude to používat. Takže pokud uslyší: „Tak si za nimi běž, když ti tady není dost dobře!“, dosáhlo toho, že jsme v emocích, tedy povolnější a tvárnější, a také mu potvrzujeme jeho zažitou pravdu, že ho NIKDO nemá rád.
- Může to být opravdu forma stesku po rodičích.
Vždy je důležité to brát vážně, nic nevyvracet a komentovat situaci slovy: „Aha, možná se ti stýská po mamce a tátovi.“ Nebo: „Teď ses na mě asi rozzlobil.“ Nic nehodnoťte, nevyvracejte, nevyčítejte a neberte si informaci doslovně k srdci. Zažila jsem chlapečka, který pěstounce řekl: „Nemám tě rád jenom teď, protože jsi mě naštvala. Jindy tě mám rád.“
Tak se mějte stále ještě prázdninově a na počtenou v září!
Chcete se na něco zeptat Mámy na pátou? Zeptejte se pomocí formuláře!
Zaujala vás „Máma na pátou“? Přečtěte si i všechny publikované díly!
