Mám občas starost, aby vás moje psaní ještě bavilo. Kdykoliv se ale zamyslím, tak mi v hlavě vytryskne gejzír slov, zážitků, témat… tak ještě nějakou dobu snad tryskat bude a neocitneme se na suchu.
Dnešní téma sice časově spadá do prázdnin, ale aktuální je kdykoliv.
Začnu úplně čerstvým zážitkem:
Mám schůzku s jedním chlapcem, je mu čtrnáct. Probereme, jak jde život, co kamarádi, jaké má otázky nebo témata na dnešní schůzku. Pochválím mu oblečení. Začne se pýřit (slovo, které jsem snad nikdy ještě nepoužila, ale tady mi hezky sedne do kontextu). Ptám se, kdo mu oblečení vybírá, co dělají v rodině s tím, co už nechce nebo mu je malé, kdo mu nákupy financuje atd. Vypráví, že už si nakupuje sám. Pak se z něj sype, že nepotřebné oblečení vyhazují do popelnice, což tedy zarazí mě. A u placení se zarazí zase on. Neodpustím si ho edukovat, že nepotřebné oblečení by mohl dávat do sběrných kontejnerů. Vypadá, že o tom nikdy nepřemýšlel a možná ani neví, že existují.
A pak se dostáváme k penězům. Přizná mi, že nikdy neřešil, kde se v jeho peněžence berou peníze. Prostě tam jsou. Pěstounka mu je tam (asi v noci?) dává. Sice nepravidelně, ale stále tam něco je – na dobré pití, kebab, mikinu nebo vstup do posilovny. Připadala jsem si jako v říši snů: vždycky přes noc se mi v peněžence urodí peníze, něco jako z pohádky, kdy v měšci hodnému chasníkovi nikdy neubývá a může rozdávat chudým a potřebným.
Jenže tenhle chasník nerozdává, jen si užívá a nezná hranice. Má na všechno, co si kdy vzpomene. Nikdy si nemusí nic odříct, nikdy nemusí počkat, až na něco ušetří, nikdy nekoupí nic pěstounce nebo bráchovi, protože mu to ani na mysl nepřijde. Nikdy nebude muset na brigádu, aby si vydělal na lepší model mobilu, kterého si pak bude cenit jako oka v hlavě. Tenhle kluk, až pěstounka nebude nebo opustí její hnízdo, spadne dost hluboko do propasti nepohody, dyskomfortu, finanční slepoty. Možná si na své potřeby začne půjčovat. Nebo se možná vzpamatuje. To bych mu přála. Přála bych to i pěstounce.
Haló, lidi!
Peníze se nerodí ani v peněženkách, ani v bankomatech, ani nikde jinde. Je to vzácná komodita vykoupená časem a prací. Někdy i zdravím (v našich zeměpisných šířkách snad ne…).
Tohle potřebuje člověk ve čtrnácti už vědět a zažít. Potřebuje přes rok šetřit, aby mohl na Vánoce koupit milované pěstounce lacinou voňavku, která vůbec není podle jejího vkusu, ale je z lásky darovaná. Tenhle mladý člověk potřebuje netrpělivě vyhlížet patnácté narozeniny, aby mohl jít do nějakého řetězce odpoledne nebo o víkendu jako brigádník doplňovat zboží a zažít, jak z práce bolí záda a ruce, aby si pak mohl koupit značkovou mikinu za dva tisíce a pozvat kamarády na něco dobrého do fast foodu.
To je to, co nutně potřebuje do života, jinak mu to bude chybět a v dospělosti to už nedožene.
Už delší dobu pozoruji, že některé děti trpí infekcí zvanou Budu slavný youtuber nebo influencerka, pronajmu si vilu s bazénem a v garáži budu mít zlaté Ferrari.
Já jako holka jsem snila o tom, že si vezmu prince a bude ze mě princezna v krásných šatech. Do těchto dimenzí bych řadila sny o úspěchu na sociálních sítích. A o tom je potřeba s dětmi mluvit. A vysvětlit jim přísloví „Bez práce nejsou koláče!“ nebo „Pečení holubi ti sami nevletí do huby!“
Vzpomínám si na jeden příběh slavných kamarádů ze Čtyřlístku, kde se dostali do pohádkové země, kde opravdu lítali pečení holubi a snažili se vám trefit do úst. Bobík se nejdříve radoval, ale po třetím monoklu, kdy se holub netrefil do pusy a záchvatu dušení, kdy mu holub zaletěl moc hluboko do krku a Bobík pak nemohl dýchat, prosil, aby Myšpulín něco vymyslel a z pohádky už mohli zmizet.
Máma na pátou
Terapeutické okénko:
Už jsme dlouho neměli desatero, teď je zase na místě. Bude to desatero o penězích a dětech:
1. Peníze jsou dobrý sluha, ale špatný pán.
Mám ráda Moliérovy hry. Jsou takové až surově ze života, i když s jakousi skrytou nadsázkou. Jeho hra Lakomec je jasně čitelnou fraškou na peníze, které ovládají člověka. Peníze nám slouží, abychom uspokojili naše potřeby jíst, bydlet, mít zábavu. Pokud si na dovolenou u moře půjčíme peníze a celou dobu místo odpočinku přemýšlíme o tom jak a z čeho peníze splatíme, je někde v principu dovolené něco špatně. Možná by nám bylo líp u české přehrady v chatičce s vlastním vařením, ale za své, bez půjček a závazků.
2. Peníze nepadají z nebe (bankomatu).
Už v předchozí části zaznělo, že je potřeba dost vytrvale a tvrdě pracovat, abychom dosáhli nějaké finanční nezávislosti, tzn. abychom měli nějaké peníze v rezervě na účtu, abychom měli peníze na všechny své potřeby, abychom měli peníze na odpočinek a zábavu. Dítě má znát hodnotu peněz a vědět, že jsou období, kdy nemůžeme koupit všechno, co bychom chtěli, např. když se šetří na společnou dovolenou nebo na dárky od Ježíška. Děti by (klidně kolem nástupu do školy) už měly vidět třeba výpis z bankovního účtu. Můžete jim ukázat, že když jim pošlete peníze na obědy, hned tato částka na účtu chybí apod. Je to pro ně fascinující, ale nezapomenutelný pohled.
3. Ne všechno co chci, si musím koupit.
Máme doma listinu přání. Celý rok visí na nástěnce v kuchyni a kdokoliv z rodiny si může pod své jméno napsat po čem zrovna jeho srdce prahne. Je to výhodné, protože děti pak nechodí „škemrat“: „Mami, já jsem viděl…“, „Tati, všichni ve škole už mají…“ Prostě si přání napíšou a srdíčko už není tak nepokojné. My jako rodiče pak máme inspiraci, co by naši drahoušci uvítali k narozeninám nebo od Ježíška. V listině se může škrtat – pokud mě už touha po autu na ovládání přešla dříve, než jsem ho dostal, a také je tam políčko za každou položkou, kdy se přání splnilo. Pro lidský mozek je důležité vidět, že se přání plní.
4. Za známky a pomoc v domácnosti se neplatí.
To asi nepotřebuje komentář. Vám jako matce nebo otci taky nikdo neplatí za to, že nakoupíte, vyperete, uvaříte, uklidíte, vyspravíte děravé tepláky, čtete pohádky, hrajete pexeso apod. Dítě v domácnosti žije s vámi a má mít podíl na jejím chodu – minimum je občas úklid v jeho životním prostoru (denně provozní úklid, aby se tam dalo dál žít a 1x za měsíc velký úklid) a podle věku pomoc v domácnosti (malé děti např. zamést schody, vyklidit příbory z myčky, větší děti vyklidit celou myčku, vysát obyvák a puberťáci mohou klidně uvařit večeři nebo naštípat třísky na zatápění v krbu).
Totéž je se známkami a učením – dítě se učí pro sebe, pro svou lepší budoucnost, pro to, aby něco vědělo a umělo (i když ho to někdy nebaví nebo mu to nejde), ale nemůže mít za každou jedničku desetikorunu. Ten, komu to nejde, bude naštvaný, že zase nemá nic, a ten, komu to jde samo, vás sedře z kůže.
5. Každé dítě potřebuje kapesné.
Mnoho lidí mi tvrdí, že dítě má všechno, co potřebuje a případně si kdykoliv si může říct o peníze. Děti ale nepotřebují jen věci, které potřebují 😊. Oni některé věci chtějí anebo vám třeba chtějí koupit dárek a o peníze na dárek se špatně říká. Se vstupem do školy by dítě mělo dostat malou částku (třeba 50 Kč na měsíc) do kasičky a zapsat si do přiloženého sešitku příjem 50 Kč. Pokud si za ně koupí hned první den ve školním bufetu lízátka, zbytek měsíce musí být bez peněz. Je to základ finanční gramotnosti, tedy umění s penězi rozumně zacházet.
6. Něco si odříct nebo šetřit je důležité.
Už jsem to zmiňovala v předchozích komentářích. Pokud dítě zvládne nekoupit ta lízátka, ale jednu opelichanou gerberu (protože dnes za 50 Kč nic lepšího nedostanete) a dá vám ji k svátku matek, tak si gratulujte – jednak vás má rádo, tzn. má vytvořeno emoční pouto neboli attachment, a jednak si dokázalo něco odříct a opět jste pro jeho budoucnost udělali velkou věc.
7. Pokud dítě zažilo nouzi neznamená to, že musí mít všechno.
Už jsem o tom psala. Litovat dítě, které zažilo hlad nebo nedostatek hraček, oblečení apod., je cesta do záhuby vaší i jeho. Naučí se druhému extrému, že nyní má nárok na všechno a bude z něj ukázkový sobec. Pravidlo PŘIMĚŘENĚ je právě tady na místě.
8. Listina přání je důležitá.
Už jsem vám ji popsala výše, může vypadat třeba takto (samozřejmě je tam místo i pro vaše přání, ne jen pro děti!):
| Martin | splněno | Káťa | splněno | Teta Jája | splněno |
| Lego minecraft | Lak na nehty fialový | Dvě hodiny ticha v neděli |
9. Kasička pomáhá v hospodaření s penězi lépe než účet.
Mít kasičku, tedy opravdové peníze, je pro děti mnohem názornější, než mít fiktivní peníze na účtu. Potřebují si je počítat, přerovnávat a rozmýšlet, co utratí a co nechají, aby prasátko nebylo úplně hladové s prázdným bříškem.
10. Peníze budou a my nebudeme aneb občas je potřeba si vyrazit z kopýtka.
Můžete namítnout, že tímto pravidlem popírám všechno předchozí. Víte, mnoho moudrých lidí řeklo, že žijeme jenom jednou a nejsme poustevníci ani otroci, abychom si občas a kontrolovaně nemohli dopřát něco hezkého, dobrého nebo nějaký výjimečný zážitek. Jako dospělí si můžete určit, že každou sezónu (tedy roční období) zorganizujete v rodině něco. Prostě něco – výlet do aquaparku, návštěvu cukrárny, společnou večeři v restauraci, akci „Máš tisíc korun na oblečení, kup si, co chceš“ atd. Hodně to posiluje vztahy v rodině a vytváří pozitivní paměťové stopy v mozku a ty potřebujeme všichni bez rozdílu.
Zaujala vás „Máma na pátou“? Přečtěte si i další díly!
