Vítejte v červnu. Fascinují mě slova červen a červenec. Vybaví se mi při tom stupňování přídavného jména červený a červenější. Nevím, jak to naši předkové mysleli, ale tuším, že to cítili podobně: červeně a ještě červeněji, červnově a červencově. To červenání začnou nejčastěji jahody (to si pamatuji, že jsem ještě musela chodit do školy, ale prázdniny už se blížily), v dalším sledu se začervenají třešně a to už bývalo opravdu na hraně vysvědčení a prázdnin a pak rybízy. Odjakživa miluji kyselé věci a červený rybíz je tak krásně kyselo-sladký, až z toho mám při psaní Pavlovův reflex a pusa se mi sama od sebe plní slinami, jen na to pomyslím. A linecký koláč s rybízem…
Dnes se to všude skvělými recepty jen hemží, ale vy dostanete teď možnost upéct si NÁŠ linecký koláč s rybízem!
Recept:
Potřebujete na těsto: 300 g hl. mouky, 100 g cukru, 150 g tuku (máslo nebo Hera), 1 vejce, případně lžíce mléka, citronová kůra (čerstvě nastrouhaná nebo sušená)
Na náplň: 500 g rybízu (červený, bílý nebo černý, případně směs), 1 sáček vanilkového pudingu nebo dvě lžíce škrobu, cukr dle zralosti rybízu a chuti
Na pusinku: 5-6 bílků dle velikosti vajec, 80 g cukru
Postup: Vypracujte linecké těsto a nechte odležet v chladu ideálně v potravinářské fólii. Pak je čas připravit rybíz. Já ho ze zahrádky nemyju, je pak moc mokrý a náplň teče. Jinak ho nechte alespoň okapat nebo osušte ubrouskem či utěrkou. Smíchejte s cukrem a pudingovým práškem.
Peču těsto i náplň najednou. Ověřuji píchnutím špejle do těsta a v mém skleněném pekáčku také pohledem na zrůžovělé okraje. Pečení většinou trvá 20-30 minut při 180 °C.
Pak přidám pusinku ze sněhu a dopékám pod grilem na 180 °C, dokud nezlátne povrch sněhové pokrývky. Dole je vlhká, nahoře křupavá – a tak to máme rádi.
Mňam!
Dnešním tématem jsem měla končit celou naši sérii, ale spolupráce bude pokračovat dál.
Tak doufám, že budete i dál číst.
V dnešní rychlé době (někdo používá slovo instantní, což za mě vystihuje stav věci – zalít vodou a sníst, hotovo za dvě minuty) dlouhé seriály baví jen důchodce, kteří tím vyplňují volný čas. Já bych byla ráda, kdyby tyhle články nečetli jen lidi, kteří tím zabijí svůj čas. Doufám a věřím, že tam lze nalézt trochu humoru, povzbuzení i návod na to, jak to lze zvládnout. Vlastně by mě to moc zajímalo, kdo čte tyhle články. Moc by mě zajímalo, co byste potřebovali nebo chtěli číst. Moc by mě zajímalo, co žijete s dětmi i bez dětí.
Vracím se tedy k původní výzvě: Stojí to za to?
Ráda bych na konci dnešního příspěvku za tuhle větu napsala vykřičník místo otazníku. Protože to tak cítím a žiju. Moje rodičovství i moje práce prostě pro mě dávají smysl a stojí za to.
Jeden příběh:
Dítě, přijaté do rodiny už ve školním věku s poměrně náročnou historií. První týdny pěstouni slyší stále, jak je nenávidí, jaká je ona čarodějnice a on démon, který jen čeká na vhodnou příležitost, jak mu vysát všechnu krev a všem lidem říct, jak je to strašné dítě. Bylo to tak náročné to zvládnout a vydržet v laskavosti a klidu. Náhradní maminka přiznávala, že tajně chodí plakat do ložnice, protože jí je tak líto, že si tohle dítě může myslet. Náhradní táta byl zmatený a nerozuměl tomu, že to chvíli vypadá, že už to funguje a pak najednou to je zase všechno „v kopru“. Potřebovali podporu ode mě i jeden od druhého. Okolí to nechápalo a často kritizovalo nebo mělo dobré rady typu: „To jste si nasadili veš do kožichu!“, „To jste si zkomplikovali život, že vám to stálo za to!“, „Mohli jste už mít v životě klid a teď tohle!“
Trvalo to dva roky. Den za dnem. Jednou byli démoni, jednou nejhorší rodiče na světě.
Třetí rok se začalo blýskat na lepší časy. Už to nebylo den za dnem, ale třeba dvakrát do týdne. Pak jednou za měsíc.
A pak přišel den, kdy si máma večer lehala k tomuhle dítěti do postele a čekala zase na to, jak se odtáhne a bude brblat, jak mu tam vadí a tlačí ho a utiskuje, ale ono to nepřišlo.
Za další čas už dítě samo řeklo: „Mami, půjdeš si ke mně lehnout?“
A pak slyšela tu úžasnou větu: „Mami, ty jsi nejlepší maminka na světě!“
Rozplakala se. Přímo v té posteli s dítětem vedle sebe. Tentokrát ne zoufalstvím, ale nezměrným štěstím, že to opravdu stojí za to!
Máma na pátou
Terapeutické okénko:
Co by vám dnes měla psát terapeutka?
I já mám zkušenost, že to stojí za to, že děti, pokud mají bezpečné rodiče, tak dělají obrovské pokroky, dají se uzdravit jejich staré rány, zahojit traumata, vybouřit noční děsy…
Příběhy jsou silné, povídali jsme si o tom minule. Tak poslouchejte ještě jeden proč to stojí za to:
Setkala jsem se s příběhem dítěte, které bylo odebrané závislé matce po porodu, umístěno v zařízení, kde si ho vyhlédli náhradní rodiče. Nebyli to ale ti vhodní léčiví rodiče, takže nezvládali prakticky s dítětem nic. Neustále ho provázel křik, bití a pobyty v zavřeném pokoji o samotě. To bylo ve věku, kdy mělo zkoumat, běhat, radovat se a poznávat svět. Náhradní rodiče si řekli, že když už ho tedy mají na krku a je k ničemu a zlobí, tak si na to seženou papír, aby jim nikdo nemohl říct, že to nezvládli a jsou špatní rodiče. Začali s dítětem objíždět odborníky všeho druhu a sbírat potvrzení, že dítě je vadné. Jeden psychiatr dokonce napsal, že je nevzdělavatelné a „neopravitelné“ a mělo by vyrůstat v ústavu, aby nikomu nekazilo život a nevyrostl z něho masový vrah.
Díky odvaze jedné sociální pracovnice se tohle dítě po skoro čtyřech letech z tohoto prostředí dostalo pryč. Byla potřeba velká odvaha, náhradní rodiče byli dost urputní ve snaze ukázat, že chyba byla jen a jen na dítěti a ne na nich a psali různé stížnosti a obvolávali další odborníky. Dítě se dostalo do přechodné pěstounské péče k „moc“ hodným lidem (schválně píšu „moc“ do uvozovek, protože to byli hodní lidé až příliš, dítě si mohlo dělat, co chtělo, jíst, co chtělo, začalo být závislé na televizi a sladkostech). To trvalo další dva roky.
Asi napjatě čekáte, co bylo dál.
Už toho dál moc nebylo.
Pro dítě v tomto věku a s posudky, jaké mělo, se vlastně stal zázrak. Našla se rodina, kde dítě našlo skutečný domov, pravidla a hranice, laskavost a trpělivost. Nyní je na základní škole, má samé jedničky, zná všechny státy světa a latinské názvy brouků, sportuje a plánuje učit ve škole.
Happy end jako v americkém filmu, námět na scénář pro Hollywood napsal sám život.
A právě pro tohle to stojí za to!
Terapeutka
Zaujala vás „Máma na pátou“? Přečtěte si i ostatní díly!
