Ale potom mohou nastat první problémy. Jak říci vnukovi, že jeho máma pije, a proto se o něj neumí starat? Jak říci vnučce, že její otec je ve vězení? A hlavně, jak si zpracovat sám v sobě, že „mé dítě“ se neumí postarat o „své dítě“?
Najednou si začínáte uvědomovat, že svět se od té doby, co jste vychovávali své malé děti, změnil. Na třídní schůzky se už nechodí do školy, ale vedou se přes internet. A vůbec všechno se má dělat přes internet – hlásit obědy, dávat elektronické omluvenky, avšak vy máte možná jen svůj tlačítkový telefon a internet vůbec neovládáte, protože tomu nerozumíte. Jak potom se školou komunikovat?
Když nastanou v rodině takové potíže, které brání rodičům starat se o své děti, sociální pracovnice úřadů nejprve hledají možnosti řešení v širší rodině nebo mezi jinými lidmi, kteří si byli s dětmi blízké. Nejčastěji se v takových případech dítě svěří prarodičům, případně tetě nebo strýci. Zatímco při svěření dětí do osvojení nebo pěstounství musí žadatelé předem absolvovat přípravu, při této formě. „náhradní osobní péče“ se příprava nevyžaduje. Často na ni ani není čas, protože jde často o akutní situace, kdy se dítě umísťuje do nové domácnosti opravdu ze dne na den nebo během pár dní. Stane se tak, že se k nim přistěhuje dítě, které znají, znají jeho příběh, problémy, se kterými vyrůstalo. A my se nějak tak spoléháme, že to stačí, že to nějak zvládnou. A oni to nějak zvládají. Většinou velmi obětavě, ale opravdu bez přípravy na to, co je vlastně všechno čeká.
A pak mohou vířit těmto obětavým „rodičům“ v hlavě různé myšlenky:
Nikdo mě nepřipravil na to, co všechno bude znamenat postarat se o traumatizované dítě. Já vím, co všechno zažilo, protože mi o tom rodina vyprávěla. Postupně se na povrch vynořují nové informace, ať už od příbuzných, nebo dítěte. Jsem velmi rozzlobený, že se to vůbec všechno přihodilo. Jsem plně rozhodnutý dát tomu maličkému všechno, co je v mých silách. Ale ono to nestačí. Proč? Proč mi to nefunguje? Dítě mě neposlouchá, má problémy ve škole, můžu ho dokola prosit, aby něco udělalo, ale neděje se tak? Kdo mi pomůže?
Je proto skvělé, že v České republice může většina těchto rodin čerpat podporu a pomoc doprovázejících organizací. Vnímáme, že tyto rodiny potřebují přehlednou nabídku služeb a také vysvětlení, proč to bez podpory půjde velmi těžko. Je třeba překlenout velkou mezigenerační propast, porozumět traumatu, které dítě zažilo někdy ve své vlastní rodině, ale určitě ho právě zažívá tím, že je odloučeno od rodičů. Tyto rodiny potřebují často i praktickou pomoc, vzdělávání v technických a komunikačních dovednostech. Rozvíjet jejich rodičovské dovednosti, protože dnes je již očekávaný výchovný styl zcela jiný, než v období jejich rodičovství.
Velkou podporou pro tyto rodiny mohou být také odlehčovací služby, kde například dobrovolník rodině pomůže s doprovodem dítěte do školy nebo na kroužky, s doučováním nebo s aktivním trávením volného času, pokud už na to prarodiče nemají fyzické síly. V neposlední řadě je velmi nápomocné, když takoví prarodiče mají prostor na sdílení svých zkušeností, prostor pro psychohygienu, protože oni sami se přijetím dítěte dostali do nepřirozené životní situace, kterou chtějí zvládnout se vší láskou a obětavostí pro dobro svých vnoučat, ale je třeba jim uznat, že jejich potřeby v tomto období života už byly přece jen jiné.
