Syndrom zablokované péče postihuje náhradní, ale i běžné rodiče nebo rodiče dětí s hendikepem. V rozhovoru Lenka velmi otevřeně přibližuje, jak se rodič může do této situace dostat a jak těžké je ji prožívat.
Přišly výčitky, že s ním nechci být, že je to vlastně strašně těžký, a že chci utéct. Že jsem možná neměla nikdy mít žádné děti! Všechno jsem dělala jako robot. Já jsem všechno udělala, ta péče tam byla, už jsem ale nic necítila.
V další části rozhovoru s Lenkou mluvíme o tom, co jí pomohlo uvědomit si vážnost celé situace.
Když jsem seděla u psycholožky a čekala, až dokončí předchozí konzultaci, konečně jsem se zastavila a tam mi začaly téct slzy. Popadala mě až zoufalá panika. Ale hlavně tam byla strašná lítost, že nevím, co se děje, že tomu vůbec nerozumím. No a pak se naštěstí otevřely dveře. Paní psycholožka mě uviděla a pozvala dovnitř.
Po psychologické intervenci ale ještě nebylo vše zalité sluncem. Naopak, před Lenkou byla ještě další cesta z celé situace ven. Proto poslední část rozhovoru věnujeme tématu sebepéče a psychohygieny, tipům a radám, které konkrétně u Lenky pomáhaly a do dneška pomáhají.
Vždy si vzpomenu na přirovnání k situaci s letadlem. V případě poklesu tlaku v kabině musíte nejdřív nasadit kyslíkovou masku sobě a teprve potom svému dítěti. Pokud nejsme sami v pořádku, nemůžeme dobře pečovat o své děti.
