Důvody umístění dítěte mimo rodinu by mu měla sdělovat sociální pracovnice OSPOD, která je koordinátorkou případu. Pokud jde o umístění, kterému předchází nějaká dlouhodobá práce s rodinou (na základě nařízené ústavní výchovy), je sociální pracovnice povinna s dítětem o možnostech dalšího vývoje situace komunikovat s ohledem na jeho věk a rozumové schopnosti. V případě, že jde o umístění na základě akutní situace (na základě vydaného „rychlého“ předběžného opatření), je sociální pracovnice povinna dítěti srozumitelně vysvětlit důvody umístění mimo rodinu včetně toho, jaké kroky budou následovat, jakým způsobem bude moci zůstat v kontaktu s rodiči nebo blízkými osobami.
Osvědčuje se s dítětem hovořit jasně, transparentně a na rovinu. Pokud jsou dítěti zatajovány informace, nedozví se pravdu nebo se situace přikrášluje, většinou to bývá z důvodu našeho strachu. Nezvládneme situaci správně popsat, bojíme se, jaká reakce dítěte bude následovat. Je třeba si uvědomit, že děti v daném prostředí vyrůstají a většinou jsou si dobře vědomy toho, že něco není v pořádku. Měli bychom se pokusit dítěti vysvětlit, proč nemůže být nyní v rodině. Sociální pracovnice by se měla vyvarovat hodnocení toho, jací rodiče jsou nebo nejsou, měla by s dítětem hovořit o tom, co ho nyní v rodině ohrožuje. Hovořit o tom, jaký je nyní její úkol a že se bude snažit dělat kroky, aby se do rodiny mohlo vrátit. A důležitá je autenticita ve vlastních emocích ze strany sociální pracovnice.
Častou chybou je, že sociální pracovnice uklidňuje dítě tím, že mu slibuje nesplnitelné. To pak kazí celou transparentnost. Sociální pracovnice nemůže například slíbit dítěti, že se vrátí do rodiny za týden. Mohou se domluvit, že dítě rodičům zítra zavolá. Důležité je dítě ubezpečit, že má právo na své emoce, má právo se zlobit na rodiče, na sociální pracovnici, na svět. Má právo nesouhlasit a má právo být smutné,
říká a doporučuje Josef Smrž
I sociální pracovnice může situaci prožívat jako těžkou, není to pro ni jednoduché. Nemusí se ale bát s dítětem o všem, co se děje, otevřeně mluvit. Důležité je říci, že sociální pracovnice není ta, která má hodnotit rodiče a dělat závěry. Má se ptát dítěte a respektovat jeho emoce. Jakákoliv nejistota dítěte a netransparentnost snadno u dítěte vyvolá úzkost a nedůvěru v celý systém.
Jakákoliv nevhodná komunikace, kdy sociální pracovnice vystupuje ve své roli autoritativně, neautenticky nebo netransparentně, znamená, že nemůže s dítětem vybudovat základní bezpečný vztah. Ten je přitom nezbytným předpokladem k tomu, aby dítě mohlo vnímat a slyšet, co mu sociální pracovnice říká. Je přitom třeba myslet na to, že provádí-li sociální pracovnice výkon rozhodnutí, bude naprosto v pořádku a normální, že ji dítě může považovat za viníka celé situace a zrádce. Je třeba tyto pocity a názor dítěte respektovat. Pokud se sociální pracovnice v další komunikaci bude chovat netransparentně, jen těžko dosáhne toho, že by s ní dítě chtělo více mluvit nebo ji považovalo za spojence. Nevhodná komunikace může způsobit to, že vzájemný vztah bude pouze formální, případně takový vztah bude dítě zcela odmítat a bude vnímat celý systém jako nepřátelský. Důsledkem může být snaha z takového systému unikat a stavět se proti němu.
Měla jsem touhu najít a poznat svého otce. Tahle potřeba musí v nějaké fázi života přijít, je to přirozené, hledat, kam patřím a ke komu. Když se mi to po letech podařilo, byl ve vězení. Napsala jsem mu dopis a on odepsal. Kvůli tomu, co napsal, jsem si uvědomila, že to není dobrý člověk a ve svém životě ho nechci. Bylo to pro mě důležité zjištění. I když se o mě máma neuměla starat a tátu jsem neměla, zjistila jsem postupem času, že jsem samostatnější než moji vrstevníci z ostatních rodin, protože musím být, nemám rodiče, kteří mi pomohou. Na vše jsem většinou musela přijít sama metodou „pokus‒ omyl“. Z každého úspěchu jsem měla obrovskou radost. Tím ale nechci říct, že by mi rodina nechyběla. Chyběla a moc.
říká Karolína, která se s otcem dnes nestýká
