Co Vás inspirovalo k vytvoření seriálu Děcko?
KK: Autentická zkušenost spoluautorky seriálu Lucie, která v době, kdy jsme spolupracovaly na Protivných sprostých matkách, adoptovala dceru, pak samotná práce na Protivných sprostých matkách, kde jsme si vyslechly spoustu příběhů o tom, jak také mohou vznikat rodiny, moje práce dramaturgyně dokumentu, kde pracuji s mnoha společenskými tématy a jsem zvyklá svou prací aktivovat širší diskuzi. Při psaní mi pak hodně pomáhaly vlastní zkušenosti a emoce mámy.
LM: Můj vlastní intenzivní životní zlom – adopce dítěte. Troufnu si říct, že bez tohoto životního zlomu by mě ani nenapadlo se do této látky pustit. Hodně jsem čerpala nejen z toho, že jsem sama adoptovala dítě, ale tím, že tím dost “žiju” – že se pohybuju v komunitě adoptivních rodičů, vystudovala jsem kurz terapeutického rodičovství, přátelím se s několika ženami-pěstounkami, čtu na to téma knihy, dále se vzdělávám. Všechno jsou to střípky, které se při psaní seriálu velmi dobře hodily. Díky němu jsem mohla být autentická.
Byly některé příběhy v seriálu založeny na skutečných událostech nebo zkušenostech?
KK: To určitě. Bez toho by to nešlo. Klíčovým zdrojem byly zkušenosti Lucie, ale obě jsme měly svůj okruh různých pramenů a příběhů, ze kterých jsme čerpaly. Ale zároveň je příběh Děcka naprostá fikce, která vychází z nějakých autentických zkušeností. Všechny postavy jsou fiktivní.
LM: Seriál vychází z věcí, které se reálně dějí, pojmenovává problémy, které existují. Není to naše fantazie – ale to čtenáři zrovna tohoto webu dobře vědí. Samozřejmě, že ten příběh a postavy jsou smyšlené, ale vycházejí z autentických zkušeností buď přímo nás, anebo lidí, které dobře známe.
Spolupracovaly jste při přípravě seriálu s nějakými odborníky na náhradní péči?
KK: Ohledně témat náhradní rodinné péče jsme se radily s Pavlínou Kauckou, která pracovala na OSPODu, a podobně jako seriálová kolegyně našeho Jarmila Čápa Vránová si prošla vyhořením a aktuálně pracuje na jiném odboru. Velmi důležitá pro mne byla na začátku psaní seriálu návštěva organizace Dejme dětem šanci a rozhovor s její ředitelkou Michaelou Chovancovou, která je sama zároveň pěstounka a následně návštěva Dětského centra s komplexní péčí a rodinnou terapií při Thomayerově nemocnici, kde jsme hovořily mimo jiné i s jeho ředitelkou Jaroslavou Lukešovou. Tam jsme dokonce v prvním díle i natáčeli.
LM: Já jsem se radila s Jitkou Brabcovou z organizace Dobrá rodina, které patří můj velký dík, a ze všeho nejvíc čerpala ze znalostí z kurzu terapeutického rodičovství, který jsem studovala u Veroniky Karoušové, vedoucí NRP pro Středočeský kraj.
Co byste chtěly, aby si diváci ze sledování tohoto seriálu odnesli?
KK: Těch věcí se mi hlavou honí poměrně dost. Teď a tady bych asi řekla, že jedna z těch nejdůležitějších myšlenek ohledně dětí je, že každé dítě potřebuje lásku, ale ta není samospásná. Jak říká Jarmil Čáp – každé dítě má v sobě nadějí, záleží jen na vás, jestli jí zadupete do země, nebo jí pomůžete růst.
LM: Já bych byla šťastná, kdyby se podařilo seriálem zbourat nějaké utkvělé a zastaralé představy o adopci. Aby díky němu diváci třeba zjistili, že si může adoptovat dítě i single rodič – žena i muž. A to, že sociální pracovníci nejsou žádní strašáci, ale lidé, kteří jsou tu od toho, aby vám pomohli. A to, že adopce sice je dlouhý a náročný proces, ale stojí za to.
Děkujeme za rozhovor!
Na našem webu se můžete dočíst i o knize Děcko – novém románu inspirovaném úspěšným seriálem!
