Kdo je Bc. Jana Frantíková
Vychovala pět vlastních dětí a osm dětí v pěstounské péči. Vyrostly u ní děti romského etnika, zdravotně postižené a některé s intenzivním kontaktem s biologickou rodinou. V současné době je babičkou 24 vnoučat. Se všemi dětmi má hezké vztahy.
Jako pěstounka dovystudovala sociálně právní školu. V současnosti pracuje jako klíčová pracovnice v RC Routa. Napsala brožurku Dospívající dítě v náhradní rodině, je spoluautorka několika odborných publikací o NRP a lektorka řady seminářů.
Co Vás do oblasti náhradní rodinné péče přivedlo? Bylo to nějaké osobní téma?
Nemám ráda nespravedlnost a to, že některé dítě nemá mámu a tátu, mně jako nespravedlnost připadala už v dětství. Pro sebe jsem si přála velkou rodinu. Už od 10 let jsem všude vyprávěla, že chci mít 14 dětí. Proto jsem byla dobře oslovitelná, když jsem si na jedné vývěsce přečetla, že se hledá rodina pro 14letého nevidomého chlapce. Dětí postupně přibývalo a tím také přibývalo zkušeností.
Čeho jste chtěla dosáhnout? Co bylo vaším cílem?
Přála jsem si inspirovat své okolí, že starat se o složité a bolavé dítě, není oběť. Že tato péče má smysl a přináší také drobné radosti.
Protože jsem při přijetí dětí na to byla úplně sama, bez podpory a prakticky bez informací, měla jsem představu, že začínající pěstouni by potřebovali nějakou profesionální kamarádku, která by jim zpočátku pomohla a poradila. Něco podobného jako jsou centra rané péče.
Podařilo se dosáhnout toho, oč jste usilovala? Co konkrétně se podařilo a co ještě ne? Od čeho jste upustila? Co považujete za nejdůležitější úspěch, na kterém jste se podílela?
Nejvíc jsem si přála být dobrým svědectvím pro ostatní pěstouny a lidi, kteří o pěstounské péči uvažují. Řada našich známých a také jejich známých si vzali děti do pěstounské péče, protože se inspirovali u nás.
A jako lektorka jsem si přála, aby se ze seminářů vraceli lidé domů povzbuzení, že pěstounská péče je smysluplná věc, i když někdy hodně náročná. Aby měli svoje děti rádi a objevovali v nich všechny poklady skryté někdy i hodně hluboko.
Upustila jsem od představy, že náročné dítě někdo „opraví“. Smířila jsem se s tím, že neexistují rychlá řešení. A pochopila jsem, že každé dítě i každý pěstoun je jiný a není universální způsob výchovy, který by fungoval.
Co Vám nejvíce komplikovalo/komplikuje Vaše úsilí?
Jako pracovnici v oblasti NRP i jako pěstounce mi komplikuje práci předpojatost části veřejnosti. Někteří lidé se chovají, jako by děti v pěstounské péči a obzvláště romského etnika byly druhá jakost. A už dopředu očekávají, že s těmito dětmi bude nějaký problém.
Jako klíčovou pracovnici a lektorku mě trápí, že jsou pěstouni opravdu vyčerpání z náročných dětí. A pro ty neběžné, nestandardní děti chybí služby. Včetně nedostatku dětských psychiatrů a vhodných školských zařízení.
Co na tom pro Vás bylo/je osobně nejtěžší?
Nejtěžší pro mě je, když někdo o dětech ošklivě mluví. Když o nich ztrácí naději. Jako klíčová pracovnice a lektorka někdy slýchám, jak pěstouni litují toho, že mají dítě doma. Jsou z dítěte vyčerpání a já nemám žádný nápad, jak by se jim dalo pomoct. Toto vyčerpání pěstounů se potom promítá do dítěte a situace v rodině je ještě o něco horší.
Kterou změnu zákona považujete za nejpřínosnější, která změna Vám zlepšila Vaši práci?
Pěstounkou jsem od roku 1990. Za tu dobu se toho změnilo spoustu. Výrazné změny byly postupně ve financování pěstounské péče. Jsem ráda, že jsou pěstouni zahrnutí do systému důchodového pojištění.
Jsem vděčná za pěstounskou péči na přechodnou dobu, protože miminka potřebují mít svého člověka a i pro větší děti je snazší přečkat těžké přechodné období v rodině.
Vznikly také doprovázející organizace, které mohou pěstounům významně pomoci v některých těžkých chvílích.
Jak se Vám dařilo/daří skloubit Vaši práci s osobním a rodinným životem?
Do pěstounské péče jsme šli společně s manželem. Desítky let byl u nás hluk a rozruch. Častokrát jsme potřebovali být na dvou místech zároveň. Zůstali jsme tým. Udrželi jsme si roli manželů, nejen rodičů. Když jsme měli doma sedm dětí, pracovali jsme oba na částečný úvazek a střídali jsme se, aby byl vždycky někdo doma s dětmi. Protože máme mezi dětmi velký věkový rozdíl, mohli pak ti starší pohlídat ty mladší. Klasický je výrok mého prvorozeného, kdy své nastávají řekl: „Nepočítej s tím, že nám moje mamka bude hlídat děti. Připrav se na to, že budeme hlídat my děti mamce.“ Jejich dcera je stejně stará jako naše předposlední dítě a hlídali jsme si navzájem.
Co Vás při Vaší práci osobně nejvíce posunulo a jak?
Zejména osobní zkušenost. Někdy si připadám jako slečna Marplová z detektivek Agathy Christie. Když mi někdo vypráví náročnou situaci se svým dítětem, hned mi to připomíná některé z mých dětí. Prošli jsme si s dětmi toho opravdu mnoho. Ale pro povzbuzení – nakonec to se všemi vlastně dobře dopadlo.
Proč myslíte, že je v této oblasti tak málo mužů (profesionálů)?
Není to jen o tom, že je to málo placená práce. Myslím, že když chlap vidí problém, chce ho řešit a vyřešit. V oblasti NRP se hlavně povídá, naslouchá a povzbuzuje. Instantní řešení neexistují. Než člověk vidí výsledky, je to běh na dlouhou trať.
Kdybyste věděla to, co dnes, šla byste do toho znovu?
Do toho být pěstounkou jsem znova šla. Poté, co nejmladší dítě nastoupilo na vysokou, mám doma opět teenagera. Baví mě, když je život výzva. A to i v pracovní oblasti. A vzhledem k tomu, že mojí původní profesí je strojírenství, i pracovně jsem si dost polepšila.
Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně štěstí!
Zaujaly Vás rozhovory s osobnostmi NRP?
TADY najdete další inspirativní rozhovory!
