Kdo je PhDr. Věduna Bubleová?
V roce 1994 založila Středisko náhradní rodinné péče, které vedla téměř 28 let, nyní je jeho odbornou garantkou, předsedkyní Rady Střediska NRP a statutární zástupkyní. Jako socioložka se mnoho let věnuje problematice dětí žijících mimo vlastní rodinu, zdravotně a sociálně znevýhodněných a jejich rodinám.
Vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Působila v klinických zařízeních a výzkumných pracovištích, ve státních i nestátních organizacích zaměřených na problematiku ohrožených dětí. Je autorkou i spoluautorkou publikací, odborných textů, výzkumných zpráv, článků a řady alternativních programů a inovativních projektů na pomoc ohroženým dětem. Dlouhodobě usiluje o transformaci systému péče o dítě a rodinu v ČR a podporuje jeho změny. Je členkou odborných komisí, společností a významných nestátních organizací, garantuje a hodnotí projekty zaměřené na znevýhodněné děti a náhradní rodinnou péči.
Co Vás do oblasti náhradní rodinné péče přivedlo? Bylo to nějaké osobní téma?
S tímto tématem jsem vyrůstala od malička. Asi jsem to „podědila“. Dědeček, učitel, kterého jsem bohužel nezažila, se staral o děti, které neměly své rodiče a byly tzv. problémové. Děda s babi si je brali domů a děti dokonce žily společně v domácnosti s jejich vlastními syny, něco jako hostitelská péče. Babička pracovala v dětském domově v Olešovicích a my jsme za ní často se sestrou Evou jezdily a pobývaly s tamními dětmi. Naši rodiče byli lékaři. Často ošetřovali děti z okolních dětských domovů a navštěvovali je. Můj táta, prof. Jiří Dunovský s prof. Zdeňkem Matějčkem založili v šedesátých letech SOS dětské vesničky.
Se sestrou jsme trávily mnoho času s dětmi z vesniček a poznávaly jsme jejich svět a osudy. Měly jsme tam spoustu kamarádů. Určitě nás to obě ovlivnilo a přivedlo na naši další cestu. Sestra Eva vystudovala pedagogiku a věnovala se kromě jiného sociálně ohroženým dětem, především pak dětem emigrantů a jejich rodinám v zahraničí. Já jsem vystudovala sociologii. Hned na začátku studia rozhodla o mém zaměření možnost pracovat na dlouhodobém výzkumu z roku 1965, který kontinuálně sledoval vývoj dětí z ohrožených skupin, a to ve zdravotní, psychologické a sociální oblasti. Jednalo se o děti z dětských domovů, děti z pěstounské péče, děti z SOS dětských vesniček a děti nechtěné. Nejvíce sociálně–psychologických obtíží v dospělém věku vykazovala skupina dětí z dětských domovů. Rozhodla jsem se, že se pokusím tehdejší zavedenou praxi umísťování dětí do ústavní péče změnit.
Čeho jste chtěla dosáhnout? Co bylo Vaším cílem?
Byla jsem přesvědčená o tom, že každé dítě bez ohledu na zdravotní, sociální, etnické či jiné znevýhodnění má a potřebuje vyrůstat v rodině, byť náhradní. Nikoliv v ústavu. A tak jsem v roce 1994 založila s přáteli Středisko náhradní rodinné péče, jehož cílem bylo pomáhat právě těmto dětem a snažit se změnit nedokonalý systém péče o dítě a rodinu.
Dosáhla jste toho, oč jste usilovala? Co konkrétně se podařilo a co ještě ne?
Měla jsem určitě větší ambice, realita mi však po letech dokázala, že je z mé pozice nelze realizovat. Nevymlouvám se, ale neměla jsem na to, abych šla někam na úřad či ministerstvo, kde bych pravděpodobně měla větší vliv. Našla jsem své místo v neziskovém sektoru, který mi připadal vlídný, otevřený, nepolitický. A umožnil mi svobodně i zcela profesionálně a objektivně poukazovat na to, co a jak je třeba změnit. Domnívala jsem se, že touto cestou to půjde…
Středisko je jen malá organizace, přesto se mu podařilo zviditelnit problematiku dětí ohrožených, rodiči opuštěných, zdravotně znevýhodněných či etnicky odlišných. Našli jsme pro ně úžasné rodiny. Pomáhali jsme jim, jak jsme mohli, a dodnes jsme v kontaktu, i když z dětí jsou již mladí dospělí. Je to jako v běžných rodinách, někdy se vše daří, někdy je to složitější. Všechny děti jsou stejné a mají stejné potřeby, přání, radosti i starosti. Záleží především na jejich okolí, jak to zvládne a jak jim porozumí.
Měla jsem radost, že jsme dokázali pomoci té nejzranitelnější a zapomenuté skupině dětí. Toto naše snažení trvalo asi pět let. Poté se změnil zákon a my jsme již nemohli jako nestátní organizace vyhledávat náhradní rodiny. Bylo to vlastně v pořádku, protože jedině stát má nést odpovědnost za to, aby nikdo nemanipuloval osudy ohrožených dětí. Na nás, nestátních organizacích, je pouze doporučovat. Středisko vždy ctilo zákon, proto i všechny rodiny, které jsme našli a doporučili, musely projít standardním procesem prověřování. A prošly úspěšně. Nikdy jsme nedoporučili pro konkrétní dítě člověka, kterého bychom byli předem důkladně nepoznali.
Hlavní náplní práce Střediska se poté stala podpora nových náhradních rodin i těch, kdo se na cestu náhradního rodičovství teprve připravují. Díky hlavnímu dárci a partnerovi a díky nadacím, které nás podporovaly, jsme mohli realizovat výzkumy v Čechách i v zahraničí. Výstupy z našich výzkumů jsme poskytovali především těm, kteří s dětmi přímo pracují, a také institucím a ministerstvům, které jsou za stav péče o ohrožené děti zodpovědné. Know- how a příklady dobré praxe jsme šířili a předávali prostřednictvím seminářů, konferencí či debat u kulatých stolů. Vydávali jsme časopis a řadu publikací, intenzivně propagovali náhradní rodinnou péči. Usilovala jsem o to, aby spolu jako partneři komunikovali všichni aktéři náhradní rodinné péče, státní i nestátní organizace. Protože jedině spolupráce má potenciál rozvíjet a měnit.
Od čeho jste upustila? A co považujete za nejdůležitější úspěch, na kterém jste se podílela?
Vždy jsem byla optimista. Ale postupem času jsem si uvědomila, že některé věci prostě v naší zemi nejdou tak rychle, jak by bylo třeba. Ty, kteří rozhodují, nepřesvědčíte, že změna systému je nanejvýš nutná. Můžete argumentovat ojedinělými výzkumy, vaší dlouhodobou zkušeností a praxí, příklady a skvělými projekty u nás i v zahraničí, spojením organizací i zapálených lidí, kterým jde o ohrožené dítě… Stále se to nedaří. Ale třeba se toho ještě dožiju?
Co vnímám jako úspěch? Možná bych to spíše nazvala radostí. Celý život jsem se snažila být prospěšná a hledala mezery, bílá místa v systému, kterým jsem se pak věnovala a poukazovala na ně.
Mám radost, že jsme zkušenosti, výzkumy a dobrou praxi z našeho Střediska mohli šířit dál. Objeli jsme celou republiku, sdíleli svůj pohled se všemi, kteří o to stáli, a navrhovali možnosti, jak by se situace u nás mohla zlepšit. Snad jsme tím ovlivnili a nadchli i další kolegy a kolegyně v této oblasti.
Mám radost, že jsem byla u vzniku řady podobných organizací a mohla jim nabídnout své zkušenosti.
Mám radost, že jsem poznala a měla kolem sebe vždy skvělé lidi, na které bylo spolehnutí, rodinu, kolegy, sociology, psychology, právníky, lékaře, sociální pracovníky, kteří usilovali o to, aby se ohroženým dětem u nás žilo lépe. Všem jim děkuji a moc si vážím jejich odhodlání.
Co nejvíce komplikuje Vaši práci?
Nejen komplikuje, ale hrozně mě to trápí a rozčiluje. Jak je možné, že naše země, která byla za 1. republiky příkladem v oblasti náhradní rodinné péče pro ostatní státy, má po 34 letech demokracie stále dětské domovy? Ústavy vytvořené v 50. letech z konfiskovaných domů těch, kteří byli z naší země vyhnáni komunistickým režimem. Jak je možné, že tato křivda ještě nebyla odčiněna? Jak je možné, že opuštěné děti žijí stále v těchto objektech? Jak je možné, že vůbec máme dětské domovy tohoto typu? Vím, že se mnohé změnilo, že díky snaze těch, kteří se o děti starají, dochází k postupné transformaci. Podle mého názoru je to ale málo.
Ohrožené děti jsou stále na okraji zájmu politiků a úředníků. Přála bych si, aby bez ohledu na to, zda vládne pravice nebo levice, existoval jeden zákon, který ochranu všech dětí jasně definuje. Aby tato oblast spadala pod jedno ministerstvo. Aby úředníci a politici pochopili, že je zde stále skupina ohrožených, bezbranných dětí, které potřebují okamžitou pomoc, ochranu a naději na zdravý, plnohodnotný život. Vývoj, který pozoruji u nás, je absurdní. Jedna vláda se s elánem přihlásí ke změně systému a má pro ni i politickou podporu. Pak ale přijde další, vše se odloží, neděje se vůbec nic. Ale těm dětem běží čas a každý den, měsíc, rok je pro ně osudový.
Co na tom pro Vás je osobně nejtěžší?
Vyrovnat se s tím, že není vůle, především politická, s tímto stavem něco udělat. Není přece možné, aby ohrožené děti nebyly naším státem ochráněné a aby zde stále několik tisíc dětí žilo v ústavech. Trápí mě to, ale už asi nemám tolik sil bojovat s větrnými mlýny. Jsou tu mladší kolegové, kterým ráda pomáhám. Držím jim palce, aby měli odhodlání a energii dosáhnout změny.
Kterou změnu zákona považujete za nejpřínosnější?
Mnoho dobrého přinesl Zákon o sociálně-právní ochraně dětí. Především přechodnou pěstounskou péči. Myslím si však, že mnohé bylo uspěchané a bez dostatečné přípravy terénu. Bohužel se s důsledky setkáváme v naší praxi. Ne každý přechodný pěstoun dobře rozumí svému poslání, ne každá doprovázející organizace pracuje profesionálně s pěstounskými rodinami. Chybí odborné vzdělávání pro obě skupiny, jasně daná pravidla, standardy a jejich dodržování, metodické vedení MPSV. Naši malou zemi znám dobře a vím, že záleží na každém kraji, především na lidech, kteří tuto agendu vedou, jak u nich bude systém náhradní rodinné péče nastaven. V každém kraji je to jinak. V některých je radost požádat si o dítě, lidé se setkají s porozuměním, úředníci se jim věnují jako partneři, váží si jich. Ale jsou i takové, kde se žadatelé bojí na cokoliv zeptat a žádnou pomoc ani podporu nemají. Také to by se mělo změnit.
Jak se Vám dařilo skloubit Vaši práci s osobním a rodinným životem?
Měla jsem skvělé zázemí. Můj muž Honza a dcera Anička mi fandili, můj táta byl ten nejlepší rádce, který mě vždycky usadil na pevnou zem. Prostě to se mnou zvládali. Měla jsem o sobě pochybnosti, jestli jsem dobrá máma, žena? Nebylo to jednoduché. Jsem jim oběma moc vděčná, že mě podporovali a pomáhali mi.
Co Vás při Vaší práci osobně nejvíce posunulo a jak?
Mám a měla jsem vždy skvělé přátele. Vážím si toho, že již od studií mám vedle sebe jedinečnou Hanku Šilhanovou, se kterou jsme vymýšlely různé nové projekty, ale také probíraly osobní i profesní trápení. Ve všem jsem se na ni mohla spolehnout. Moc ráda vzpomínám na Jiřího Kovaříka, přítele, kolegu a moudrého člověka, se kterým jsme mnoho let spolupracovali, diskutovali a posouvali věci k lepšímu. Měla jsem štěstí na vnímavé, inteligentní kolegy a kolegyně ve Středisku. Chci poděkovat Alence Vávrové, milé, zkušené sociální pracovnici nadané schopností porozumět problémům druhých a citlivě jim pomáhat. Byla a je nejlepším vzorem pro mladší generaci. Vážím si našeho přátelství. Potkala jsem se ale také s mnoha vynikajícími kolegy především z občanského sektoru.
Mnoho jsem se naučila od svého táty a prof. Matějčka, u kterého jsem měla tu možnost a čest pracovat a který mi vždy pomohl s jakýmkoliv i osobním problémem. Tito lidé, kteří už nejsou s námi, mi moc chybí a často na ně s láskou vzpomínám. Posouvali mě i brzdili v mých často idealistických nápadech.
Velkou inspirací mi rovněž byla zahraniční literatura, stáže a přednášky, setkávání s lidmi, kteří se rádi dělili o své dobré i špatné zkušenosti z praxe.
Největším povzbuzením jít dál mi byla naděje, že to prostě může být lepší a že to jde, když se chce. Znala jsem osudy a příběhy dětí, které žily v ústavech a pak se zázrakem dostaly do nové, milující rodiny. Rozkvetly, protože jim rodina naplnila vše, co potřebovaly: lásku, bezpečí, porozumění, oporu a jistotu, že někam zcela patřím a že se na své lidi mohu kdykoliv spolehnout.
Nyní se raduji z toho, že Středisko půjde dál. Namísto ředitelky po mně nastoupila Jana Grohová, kterou znám již 25 let a vím, že jí Středisko také přirostlo k srdci. Zná problematiku „tam a zpátky“ a věřím, že svým citem, zkušenostmi, porozuměním a odhodláním měnit v náhradní rodinné péči to podstatné, povede tuto organizaci správným směrem. Máme nový tým lidí, které práce nadchla a kteří se jí plně věnují. Máme kvalitní externí spolupracovníky a dobrovolníky, kteří nám pomáhají. Všem nám jde o totéž: aby děti nežily v ústavech a aby noví rodiče, kteří opuštěné dítě přijali do svých domovů a srdcí, nebyli na svůj velký úkol sami.
Proč myslíte, že je v sociální práci tak málo mužů – profesionálů?
Sociální práce je bohužel u nás společensky podceňovaná, o prestiži ani nemluvím. To se pochopitelně odráží i na finančním ohodnocení. Proto muži, kteří většinou živí rodinu, si nemohou dovolit ten přepych. To je další slabina našeho systému.
Kdybyste věděla to, co dnes, šla byste do toho znovu?
Každý má v životě své poslání, svoji cestu. A jak jsem říkala na začátku, zájem o ohrožené děti mi byl asi dán do vínku a já jsem za to ráda.
Zaujaly Vás rozhovory s osobnostmi NRP?
TADY najdete další inspirativní rozhovory!
