Co je adoption disruption
Tento termín ještě nemá v českém prostředí jednoznačný ekvivalent. Lze ho chápat jako přerušení procesu osvojení či přerušení adopce, kdy k legální finalizaci procesu nakonec z různých důvodů nedojde. V našem prostředí se tomuto tématu věnuje například Johana Mertová a Bohuslava Janků, které připravily metodiku Revizní setkání u neúspěšně zprostředkované náhradní rodinné péče a předčasně ukončené náhradní rodinné péče před 18. rokem věku dítěte. Píšeme o ní zde.
Ve Velké Británii vznikla ve spolupráci několika univerzit unikátní studie, která zjišťovala, jak přerušení adopce (jak můžeme pro účely tohoto článku termín adoption disruption překládat) prožívali adoptivní rodiče. Fokus se v těchto situacích zcela logicky upírá na děti, pro které může znamenat přerušení procesu osvojení další trauma, prohloubení nedůvěry v dospělé, v systém i v sebe sama. Důležité je však také pochopit rozpoložení potenciálních rodičů. Zjistit, v čem spočíval problém, a zda budou rodiče stát o setrvání v systému zájemců o adopci a podobně.
Autorský tým studie Making sense of adoption disruption: An interpretative phenomenological analysis of the lived experiences of adoptive parents
Olivia Parker; Gary Urquhart Law: Centre for Applied Psychology, School of Psychology, University of Birmingham, UK
Juliane A. Kloess: Department for Clinical & Health Psychology, School of Health in Social Science, The University of Edinburgh, UK
Sarah Saveker: Nature & Nurture Psychology, Rugeley, UK
Výzkumný tým vedl kvalitativní rozhovory se šesti páry adoptivních rodičů, kteří zažili přerušení adopce. Zjišťovali, s jakými představami šli do adopčního procesu, jaká byla realita, co bylo důvodem přerušení procesu a jak se po něm cítili.
Pohádková očekávání
Většina párů měla před vstupem do procesu adopce o přijetí dítěte velmi zkreslené představy. Někteří je dokonce popsali jako naivní. Páry byly také velmi komunitně založené a počítaly s podporou širší rodiny a přátel. Často vycházely z běžných představ o rodičovství, které si vytvořily na základě vlastních nebo převzatých zkušeností a nebyly dostatečně připraveny na realitu přijetí dítěte s traumatem.
Výzkumný tým upozorňuje, že ale nejde pouze o individuální nastavení těchto několika párů, ale zkreslené představě o osvojení nahrává také nepřesná společenská představa. Ta totiž často vykresluje nešťastný pár a opuštěné dítě, kteří se setkají a od té doby jsou všichni spokojení a fungují jako rodina. Tak to ale ve skutečnosti nevypadá. Rodina často potřebuje odbornou pomoc, které se ani jednomu páru v dostatečné míře nedostalo.
Tyto představy společně s vnitřním tlakem, že nelze selhat, byly pro adoptující páry zdrcující. I přes doporučení odborníků, že by mělo dojít k přerušení adopce bylo pro páry těžké si tento fakt přiznat. Validace odborníky jim nicméně pomohla v psychickém zotavení po přerušení.
Někdy nejde pokračovat
Důležitou otázkou ve výzkumu bylo to, proč vlastně k přerušení adopce došlo. Ani u jednoho z párů nešlo o prosté: “rozmysleli jsme si to”, ale za rozhodnutím stál závažný důvod. Páry popsaly například nemožné soužití, kdy přijetí staršího dítěte narušilo chod celé rodiny a adaptace se nedařila. Všichni se stávali stále více frustrovaní a situace přerůstala i ve zdravotní potíže. U jednoho páru například rozhodoval zdravotní stav dítěte – museli si přiznat, že nejsou schopni mu poskytnout dostačující péči.
Otázkou, kterou si výzkumníci opakovaně kladou je: Pokud by rodiny měly adekvátní podporu odborníků, mohly by se se přerušení adopce vyhnout? I přes takto malý vzorek participantů si výzkumný tým myslí, že pro většinu případů je odpověď ano. Vhodný podpůrný systém by mohl pro rodiny znamenat, že novou životní etapu i přes obtíže zvládnou.
I na pocitech rodičů záleží
Významným bodem výzkumu bylo také zjistit, jak si rodiče vedli po přerušení adopce. Většina z nich zažívala hluboké pocity selhání a vlastní viny, ale také studu, že situaci nezvládli. Většina párů, nebo alespoň jeden z páru, vyhledal na základě této zkušenosti odbornou pomoc nebo podpůrnou skupinu. V jednom případě, kdy došlo k přerušení ze zdravotních důvodů dítěte. Rodiče pak popsali, že po prvotních pocitech selhání se dostavila také úleva, protože udělali pro “své” dítě to nejlepší v jeho zájmu.
Pro některé páry měla zkušenost s přerušením adopce velmi silné dopady. Hrozil jim rozpad manželství, odcizení. Někteří naopak popsali, že je to víc semknulo. Někteří nesli velmi těžce, že s nimi dítě nežije, že se rozhodli pro úplné přerušení kontaktů.
U všech rodičů se opakovalo téma dostupnosti podpory. Popisovali, jak těžké pro ně bylo se k pomoci dostat. Studie sice probíhala ve Velké Británii, ale její výstupy jsou jistě k zamyšlení i v našem prostředí. Pro adoptivní rodiče ani u nás nemáme defaultní systém podpory, který by nově vzniklým rodinám zajistil potřebné služby. Rodiče si je mohou zajistit sami, ale například nedostatek kvalitních dětských psychologů a psychiatrů je něco, co už roky trápí celé Česko.
Lze přerušení adopce předejít?
To je otázka, kterou by se měli zabývat nejen odborníci, ale také politici, kteří financují a utváří systém, v němž děti ztrácejí, ale také získávají rodinu. Důležitým krokem je zjistit, proč v každém individuálním případě k přerušení adopce došlo a co lze zlepšit. S tím pomůže už výše zmiňované revizní setkání. Ale také dostupná odborná pomoc nejen před osvojením (přípravy) a v jeho průběhu, ale také po tom, co se dítě a rodiče (a případní sourozenci) spolu sžívají. To je totiž ta nejcitlivější fáze celého procesu.
Celou studii si můžete přečíst zde, nenechte si ujít také další zajímavé články ze světa náhradní rodinné péče na našem webu.
