Když se ohlédnu zpátky, je to asi tak jedenáct let, co jsme se s mojí ženou poprvé rozhodli, že naše rodina nevznikne úplně tradičně. Touha po dítěti byla silná, ale cesty k němu nebyly zrovna rovné. Po nějaké době nám došlo, že nepotřebujeme nutně genetickou kopii sebe sama. Potřebovali jsme někoho, komu dáme domov, lásku, bezpečí. A kdo to všechno bude potřebovat od nás. Rozhodnutí pro adopci padlo bez velkých slov.
Přípravné kurzy na krajském úřadě nás nejdřív trochu děsily. Upřímně – měl jsem pocit, že to bude jako nějaké zkoušky, kde budeme dokazovat, že jsme „dost dobří“ rodiče. Ale místo toho jsme potkali skvělé lektorky a taky další páry, které měly stejné obavy jako my. Postupně jsme si začali uvědomovat, že tahle cesta je hodně o pokoře. O tom, že některé děti si s sebou nesou batoh plný věcí, které jsme my nezažili – a že ho nesmíme zlehčovat.
Telefonát, který změnil všechno
Pak přišlo to legendární čekání na telefon. Asi tři čtvrtě roku po schválení jsme zrovna byli s přáteli na horách, když zazvonil mobil. „Máme pro vás chlapečka. Osm měsíců. Kojenecký ústav.“ Srdce mi bušilo jak o závod. Za tři dny jsme ho drželi v náručí. Malý, opatrný, v očích otázky… Ten den nás změnil navždy. Byl to začátek. Učili jsme se být rodiči – a on se učil, že svět je místo, kde se ho někdo zastane. Byl to živel. Dodnes je. První slovo „táta“, první pád do rybníka, první rozbitý ovladač. A taky první školní den. Pamatuju si, jak se mu třásly ruce, když poprvé psal svoje jméno. A jak jsme se u toho dojali víc než na vlastní svatbě.
Je čas na další dítě?
Když mu bylo asi sedm let, začali jsme znovu mluvit o tom, že bychom mohli dát domov dalšímu dítěti. Tentokrát jsme se ale rozhodli pro pěstounskou péči. Chtěli jsme být připraveni na to, že dítě nemusí u nás zůstat napořád, ale že mu přesto můžeme být mostem k lepšímu životu. A tak k nám přišla tříletá holčička od přechodné pěstounky. Měla velké modré oči, které se dívaly všude, jen ne na nás. Dneska je z ní malá princezna. Miluje zvířata, kreslí kočky, i když mají tři oči, a má dar rozesmát celou rodinu během pěti vteřin. Dělá v noci takový neuvěřitelný chaos, že jsem si chtěl pořídit špunty do uší. Ale stejně ji miluju víc než svůj klidný spánek.
A pak, před rokem, se znovu ozval telefon. Roční chlapeček, od přechodných pěstounů. Nejdřív jsme váhali – už jsme měli dvě děti, byli jsme rozběhaní mezi školkou, školou a prací. Ale když jsme ho viděli, bylo jasno. Má úsměv, který z něj dělá sluníčko i v listopadu. Je to náš malý komik. Naučil se říkat „ještě“ u každé čokolády, pohádky i objímání.
Život, jaký jsme si neuměli představit
Život s dětmi není vždycky jednoduchý. Někdy přijdou otázky, na které máme odpověď. Jindy zase chvíle, kdy jim nedokážeme pomoct tak, jak bychom chtěli. Ale troufám si říct, že žijeme normální rodinný život – někdy plný smíchu, jindy plný hádek o to, kdo si sedne doprostřed do auta.
Škola a školka jsou další kapitola. Většinou jsme měli štěstí na učitele, ale někdy je těžké vysvětlovat například to, že když naše dítě „neví, kdy má narozeniny“, není to známka zanedbávání. Ale pomáhá nám i síť přátel a další pěstouni. Není nad to, když si s někým můžete popovídat o tom, že vaše dítě se v noci počůrává ne proto, že by zapomnělo, ale protože má za sebou něco těžkého.
A co okolí a veřejnost? Většinou jsou lidé v pohodě. Ale občas narazíme na nepochopení. Třeba otázky typu: „A proč je každé vaše dítě jiné?“ nebo „Nebojíte se, že vám je vezmou zpátky?“ Naučili jsme se trpělivě odpovídat. A někdy taky s humorem.
Když se mě někdo ptá, proč jsme do toho šli, říkám: protože jsme to tak cítili. A když se mě ptá, jestli bychom do toho šli znovu – říkám: Ano. I s tím vším. I s těmi slzami, i s těmi nevyspalými nocemi. Protože jsme tím získali něco, co se nedá popsat – domov plný života.
Zaujal Vás tento příběh? Přečtěte si i další příběhy rodin!
