Můžete se představit našim čtenářům? Co vás vedlo k rozhodnutí stát se pěstouny na přechodnou dobu?
Jsme manželé, kterým se narodili dvě děti, synové, nyní jim je 14 a 17 let. Než jsme však založili rodinu, shodli jsme se, že časem rádi nabídneme náruč i dětem, které to budou potřebovat. A ten čas nastal v posledních letech. Mám za to, že jsme vybudovali stabilní rodinu s klidnou a podporující atmosférou a po zvážení všech možných úskalí a povídání si o nich s našimi kluky jsme se shodli, že to zvládneme. Inspirací nám byli a stále jsou naši dobří přátelé, kteří se na cestu pěstounství vydali o něco dříve.
Jak reagovalo vaše okolí na toto rozhodnutí?
Naše okolí reagovalo nadšeně a jejich podpora nás posiluje doteď.
Jak dlouhý je proces od podání žádosti o pěstounskou péči do doby, než jste přijali první dítě? Co vše je potřeba splnit?
Novela od letošního ledna přinesla urychlení a zjednodušení procesu příprav, posouzení i schvalování. Nám celý proces trval rok od chvíle, kdy jsme na místní OSPOD podali žádost, až po schválení krajským úřadem. Týden na to jsme si jeli pro prvního chlapečka. Pěstoun musí splňovat bezúhonnost, sociální i ekonomickou soběstačnost, musí mít dobrý zdravotní a psychický stav a schopnost pečovat o dítě s poruchami chování.
Co pro vás osobně znamená být pěstounem? Jaké byly vaše první dojmy nebo zážitky, když jste se stali pěstouny? Bylo něco, co vás překvapilo?
Být pěstounem pro mě osobně znamená poskytnout především lásku, trpělivost a klidné milující domácí prostředí. Jsem přesvědčena, že to jsou ty pravé léčivé atributy pro všechny děti, nejen pro ty s pomačkanou dušičkou.
I když jsme celá rodina prošla roční přípravou a psychologickým posouzením, na některé věci se připravit nedá, řeší a prožívají se za pochodu, i to je jedna a zásadní stránka přechodného pěstounství. Děti si nesou například své zdravotní komplikace, jejichž řešení je po příchodu k nám primární. My máme štěstí, že lidé, se kterými jsme doposud spolupracovali, jsou dobré vůle, ochotni pomoct, za což jsem nesmírně vděčná.
Co vám tato příprava dala?
Rok příprav byl intenzivní a za mě úžasně našlapaný množstvím velmi zajímavých a nepostradatelných informací o péči o děti se specifickými potřebami. Je důležité, aby znova uvěřily, že svět je bezpečné místo a uměly budovat kvalitní vztahy. Obzvlášť téma Terapeutického rodičovství skýtá skvělý návod, a to pro všechny rodiče bez výjimky.
Přiblížili byste prosím práci pěstouna na přechodnou dobu? Co vše to obnáší?
Práce pěstouna nespočívá jen v samotné péči o dítě, jeho podpoře a provázení těžkou životní fází, kdy je odloučeno od své rodiny, ať už je důvod jakýkoliv. Je to práce s týmem – úředníky, sociálními pracovníky, soudci. Musíme být nejen pečovateli, ale i propojovateli různých odborností, protože každé dítě je jiné – věkem, prožitky, zkušenostmi, traumaty, zdravotní zátěží… Snažíme se je uchránit před pobytem v jakémkoli typu ústavu.
Co je pro Vás na práci pěstouna to nejkrásnější?
Na této úžasné profesi je pro mě nejkrásnější, když se po počátečním ladění jeden na druhého, zjišťování a hledání cestičky k dítku toto podaří a děťátko se u nás cítí přijaté, odpočaté a klidné. V tento zázračný moment rozkvete a začne dělat ohromné pokroky. Má chuť objevovat, učit se a smát se. To je pro mě ta největší radost.
A naopak jaké jsou nejtěžší momenty, se kterými jste se zatím setkali?
Naopak nejtěžším momentem pro mě bývá cítit jejich stesk v prvních dnech, týdnech. Maminka je jedna, i když pohledem našich očí může být jakákoliv.
Jak tato práce ovlivnila vaši domácnost?
Naši domácnost profesionální pěstounství nijak zvlášť nezměnilo. Co je ale jiné, je naše větší soudržnost, také spolu více trávíme čas, synové se rádi zapojují do aktivit s dětmi a obohacují je každý svým jedinečným způsobem. Všichni stále chalupaříme v horách, jezdíme se koupat k moři. A aktivity, které chceme podniknout jen s manželem nebo syny si plánujeme na dobu oddechu, která nastává po předání děťátka.
Co by podle Vás mohlo zlepšit podmínky pro pěstouny a děti? Vidíte nějaké nedostatky, například pokud se jedná o nějakou legislativu či komunikaci s úřady?
Jsme na dlouhé cestě a přechodná pěstounská péče je stále velice mladý institut náhradní rodinné péče. Teprve praxe ukazuje případnou potřebu změny, úpravy, vyladění.
Když bych měla vzít podmínky pro pěstouny, tak už bylo mnoho upraveno a stále jsou ještě oblasti, kde je třeba zapracovat. Pokud začnu těmi vizemi, tak by to bylo určitě zařazení pěstounství jako profese. Měla by pak větší váhu a „práce“, kterou vykonáváme, by byla za práci považována. Už jen náš příjem – na jedné straně je považován za příjem ze závislé činnosti a tváří se jako mzda, ale zákon ji nazývá odměnou. Velký krok byl učiněn, kdy odměna byla navázána na minimální mzdu, a tak je každoročně valorizována. Deset let tomu však nebylo, náklady rostly a odměna byla stále na stejné výši.
Další oblastí je komunikace s úřady, kdy například na úřadu práce se řadíme do front s čekateli na státní sociální podporu. To není správné, jsme služba státu, pomáháme státu pečovat o děti v ohrožení, ale na úřadu práce se cítíme jako sociálně slabí žadatelé o dávku. Tento systém by měl být zdigitalizován. Jsme prověřeni, dítě je nám svěřeno na základě rozhodnutí soudu, tak proč nejde jen žádost poslat například přes datovou schránku? Tedy, ono by to šlo, ale úřad práce na to ještě není připraven a topí se v neustálém přívalu nových papírů a neustálém prověřování stokrát prověřovaného. Tady vidíme ještě velké rezervy ve zlepšení.
A v neposlední řadě pěstounům pro zlepšení podmínek chybí dostatek dostupných podpůrných služeb, především odborníků, ať už z oblasti zdravotní, tak psychologické. Není mnoho specialistů na děti v náhradní rodinné péči, na jejich specifika a jejich potřeby. Při přijetí dítěte do péče nemůžeme čekat 2-3 měsíce, než bude mít odborník volnou kapacitu, potřebujeme odborně pracovat s dítětem ihned a s podporou.
A co pro děti? Velký krok již byl učiněn, i když to trvalo hodně dlouho, a od ledna byl uzákoněn zákaz umisťování dětí do 3 let do ústavního zařízení a za tři roky to bude do 7 let.
A co bychom jako pěstouni přáli dětem, které jsou v naší péči? Aby jejich práva nebyla opomíjena, aby rodiče byli rodiči se všemi kompetencemi – tedy nejen uplatňovali svá práva, ale především plnili své povinnosti vůči dětem. A pokud toto nemohou rodiče poskytnout, je ohrožen jejich vývoj a budoucnost. Děti nejsou jen spis na stole sociálního pracovníka nebo soudce, kteří rozhodují o jejich životě, jsou to živé bytosti.
A z druhé strany v čem vidíte pozitiva?
Pozitiva jsem zahrnula už ve své předchozí odpovědi. Možná bych jen doplnila, že za tu relativně krátkou dobu, co přechodná pěstounská péče existuje v současné formě, přesvědčila mnoho skeptiků o svojí roli na poli péče o ohrožené děti, a že počet přechodných pěstounů postupně narůstá.
Na závěr co byste vzkázali lidem, kteří o cestě pěstouna teprve uvažují nebo si nejsou jistí, zda na to mají?
Pokud váháte, zda jste schopni přijmout do svého království nové děti, vězte, že i když to tak možná na první pohled nevypadá, pro člověka s otevřeným srdcem jde o úplně přirozený počin.
Pokud uvažujete o cestě přechodného pěstouna, určitě by Vám nejvíce pomohl rozhovor se skutečným pěstounem. Prostě je důležité mít co nejvíce informací, vyslechnout si pozitiva i negativa, srovnat si vše v hlavě a rozhodnout se. Podat žádost a projít přípravou je další krok.
Přechodní pěstouni založili sdružení (Profesní sdružení přechodných pěstounů – www.pspp.cz), kam se zájemce může obrátit a tam mu mohou odpovědět na otázky nebo přímo navázat na pěstouna někde blízko jeho bydliště. Také je možné oslovit některou z doprovázejících organizací, která dělá i přípravy.
Zaujal Vás tento příběh? Přečtěte si i další příběhy rodin!
