Podali jsme žádost a čekáme na kurz
Po vyplnění žádosti (tedy spousty papírů o nás, našem bydlení, finanční situaci, jaké děťátko bychom si představovali či proč chceme adoptovat) a jejím odevzdání na úřadě nás čekala návštěva sociální pracovnice. Ta proběhla hladce a bez problémů, po ní už ovšem následovalo několikaměsíční čekání, než se otevře další přípravný kurz u Dobré rodiny, kterou jsme si zvolili jako svou přípravnou organizaci – jak proto, že jsme na ní četli hodně chvály, tak protože se nám líbil program PRIDE, podle nějž přípravy v této organizaci probíhají. Tento program (název je zkratkou z anglického Parent Resources for Information, Development, and Education – zdroje pro informování, rozvoj a vzdělávání rodičů) je založen na konkrétních kompetencích (znalostech a dovednostech), jež náhradní rodiče budou potřebovat pro úspěšnou náhradní péči.
Konečně přišel e-mail s termínem příprav: začínáme v polovině března, končit budeme v půlce května. Ještě před začátkem příprav jsme dostali za úkol vyplnit „semafor“ – formulář, v němž vyjadřujeme své představy o přijímaném děťátku. Zelená barva značí „určitě bereme“, žlutá „potřebovali bychom více informací, promyslet si to“ a červená „určitě ne“. Vyjádřit se člověk musí k celé škále vlastností – od pohlaví, věku či etnika, přes typ náhradní péče až po informace o biologických rodičích či zdravotní stav dítěte. Rozhodování to nebylo vůbec snadné, nakonec jsme to ale nějak vyplnili s tím, že u některých kategorií nám snad rozhodnutí ujasní přípravy, které nás už brzy čekají…
Co nás všechno čeká?
První na řadě v přípravách bylo individuální setkání s našimi lektory, a to rovnou u nás doma. Byli jsme z toho oba trochu nervózní, přece jen jsme chtěli udělat „dobrý dojem“, ale lektoři to svým pohodovým přístupem brzy překonali. Byli oba moc milí, paní lektorka byla sociální pracovnice s roky zkušeností s doprovázením pěstounů, pan lektor zase adoptivním tátou i pěstounem, takže všechno znal z první ruky. Po stručném vzájemném představování jsme se společně podívali na náš „semafor“ a bavili se o našich očekáváních. Lektoři nám zdůrazňovali, že v průběhu kurzu se to stejně dost změní, možná i několikrát. „No to jsem zvědavá, neumím si představit, co bychom tam ještě měnili,“ říkala jsem si v duchu. Kdybych věděla!
Objasnili nám i podrobněji strukturu kurzu a jaké jsou asi tak časové výhledy: 8 společných čtyřhodinových setkání v březnu a v dubnu, 3 individuální setkání s lektory (toto počáteční, v polovině a na konci), psychologický pohovor, závěrečné společné setkání – panelová diskuze v půlce května. Dokončení a odevzdání žádosti lektory na úřadě snad v půlce června, schválení a zařazení do databáze žadatelů pak snad tak v půlce července. To vše samozřejmě za předpokladu, že nás lektoři i paní psycholožka schválí…
Přípravné kurzy začaly
V polovině března nás tedy čekalo první skupinové setkání našich příprav. Šli jsme tam s lehkou nervozitou v břiše. Jaké to bude? Zvládneme se soustředit 4 hodiny výuky? Jací budou další účastníci? A neuděláme špatný dojem, takže by nás lektoři vyhodnotili jako nevhodné k adopci?
V prosvětlené, útulné místnosti v sídle Dobré rodiny jsme se postupně usazovali do půlkruhu židlí a nervózně po sobě pokukovali. A pak lektoři, které už jsme znali, zahájili setkání, během něhož se všechny naše obavy rozplynuly. Bylo to skvělé – žádné nudné přednášky, ale interaktivní výuka, hodně jsme brainstormovali, poznávali prožívání různých aktérů adopce skrze rolové aktivity, pracovali s videi, diskutovali, sdíleli se… Vše bylo velmi praktické a dávalo nám nahlédnout hlouběji. Velkým přínosem bylo sdílení našeho lektora o jeho vlastních zkušenostech s oběma typy náhradní péče. Při závěrečném sdílecím kolečku mnozí z nás mluvili nadšeně a v superlativech. Na příští setkání už jsme mířili nedočkavě, s očekáváním, co nového se dozvíme, a těšením na nové přátele. A stejně tak i na ta další.
A jaká byla témata jednotlivých setkání?
1) Kompetence náhradního rodiče – co všechno bychom měli umět (ochrana, rozvoj, bezpečné prostředí…)
2) Týmová spolupráce – jak dětem vytvářet stabilitu skrz spolupráci s bio rodinou i odborníky
3) Citová vazba – co prožívá nechtěné dítě, jaké to pak má dopady a jak mu pomoci se uzdravit
4) Ztráta – nejen toho dítěte, ale i bio rodičů či naše
5) Posilování rodinných vztahů – našich (předávání identity, hodnoty, tradic) i s bio rodiči
6) Výchova – hranice vs. trest, vlivy na chování dítěte, řešení náročných situací
7) Identita – co všechno ji formuje a jak s ní dítěti pomoci
8) Příprava na změnu – „jak se připravit na nepřipravitelné“ = první kontakty, první dny
Náročné otázky na doma
Kromě samotných příprav jsme mezi každým setkáním měli domácí „úkoly“, které se vázaly k tématu proběhlého setkání. Byla to docela výzva jak časově (vypracování nám často zabralo několik hodin), tak náročností otázek, nad nimiž jsme často museli hodně přemýšlet. Otázky byly v zásadě trojího typu: ohledně našich zkušeností z dětství, případně i dospělosti (jaké jsme zažili ztráty, kdo a jak nás vychovával…) – na tom jsme se nejspíše učili rozumět prožívání přijímaného dítěte; ohledně našeho fungování nyní (kde spolupracujeme v týmu, jak fungujeme jako rodina…) – tam jsme asi demonstrovali vhodnost/připravenost coby náhradní rodina; ohledně našich představ fungování s přijatým dítětem (co se změní, jak budeme řešit různé situace…).Kromě otázek jsme také tvořili náš genogram (rodokmen) a síť vztahů.
I když toho bylo občas hodně a ne vždy se nám do vypracovávání chtělo, jsme za ty otázky moc vděční, protože nám myslím pomohly spoustu věcí si srovnat či uvědomit. Zvlášť otázky týkající se budoucnosti po přijetí dítěte nám přišly hodně užitečné, dokonce jsme je přeposílali našim kamarádům, kteří čekají vlastní miminko.
Adopce nebo pěstounská péče?
Do příprav jsme původně šli s tím, že chceme miminko adoptovat, maximálně mít na krátko v pěstounské péči, než bude možná adopce. Jak jsme ale procházeli přípravami, začalo se naše přemýšlení proměňovat. Hodně k tomu přispěl náš lektor, který s námi z vlastních zkušeností sdílel, že rodičovství v adopci a v pěstounské péči člověk nakonec prožívá úplně stejně, a u pěstounství má navíc mnohem větší podporu své provázející organizace. Hodně nás zasáhlo i zjištění, o kolik větší potřeba je u pěstounské péče než u adopce – zatímco počet zájemců o adopci mnohonásobně převyšuje počet dětí, pěstounů je nedostatek. Kurz nás tak postupně přesměroval od zaměření na naše potřeby (“chceme mít dítě, které je jen naše“) na potřeby dítěte („dítě potřebuje domov, bezpečnou náruč, mámu a tátu, a je mu jedno, zda je to adopce či pěstounství“). A tak jsme se asi v polovině kurzu rozhodli kromě adopce jít i do pěstounské péče.
Závěrečné setkání
V polovině května nás čekala závěrečná panelová diskuze. U stolu vpředu se sešli různí lidé, kteří měli něco společného s náhradní rodinnou péčí – adoptivní rodiče, poručnice či pěstounka na přechodnou dobu (většina z nich i s dětmi), paní z magistrátu, doprovodná pracovnice či dvě mladé ženy, které adopcí prošly. Postupně všichni sdíleli své příběhy a zkušenosti a my jsme se jich pak vždy mohli doptávat. Některé příběhy byly opravdu silné a dojemné a celkově to bylo povzbudivé, že i když je to někdy výzva, vše se dá zvládnout a má to hluboký smysl.
Bylo krásné mít na tomto setkání i naše příbuzné. Jednak i pro ně to bylo bližším uvedením do tématiky i takovým ujištěním, a jednak se to najednou všecko zdálo takové reálnější, když do toho byla zapojená už i naše rodina. Na konci jsme od lektorů dostali osvědčení o absolvování kurzu a také semínka květin, abychom si prý natrénovali to pěstování. My jim naopak předali společný dar – dárkový koš a přáníčka s poděkováním.
A jaké to vlastně celé bylo?
Jsme za kurz příprav u Dobré rodiny moc vděční. Předčil veškerá naše očekávání, dal nám nahlédnout do prožívání a motivů nejen osvojovaných dětí, ale i dalších aktérů, připravil nás na mnohé a formoval naše přemýšlení – většina z nás chtěla původně jen adopci, ale řada se v průběhu rozhodla přidat i možnost pěstounské péče. Lektoři byli úžasní, lepší jsme si nemohli přát – otevření a upřímní, laskaví a chápaví, s opravdovým zájmem o nás a srdcem pro náhradní rodinnou péči.
Ne všechno bylo samozřejmě jen snadné. Člověk se během kurzu musí podívat do očí svým ztrátám, zklamáním, nenaplněným očekáváním. Větší část kurzu se navíc odehrála během 3 týdnů, tedy 2x týdně 4 hod. Byla to spousta informací, poznatků, emocí, takže v některých chvílích už jsme byli možná trochu přehlcení a potřebovali čas si to v sobě srovnat. Také některé příběhy dětí, s nimiž jsme se během kurzu seznámili, byly opravdu smutné a člověku z toho bylo těžko u srdce. Na jednu stranu by je člověk nejradši všechny zachránil, na druhou stranu vlastně doufá, že to jeho děťátko takhle těžký začátek mít nebude.
Nová přátelství
Na našich přípravách se také sešla skvělá parta – jak páry, tak samožadatelky. Po prvním setkání pro nás lektoři zorganizovali posezení v nedaleké hospůdce, takže jsme se mohli lépe poznat, další posezení pak následovala. Jedním z velkých (a vlastně nečekaných) přínosů kurzu a nových přátelství, která jsme tam našli, byla sdílená zkušenost toho, čím jsme si prošli v minulosti. Sdílet se s dalšími, kteří prožili to stejné, kteří znají a rozumí, bylo útěšné a povzbudivé, ba uzdravující.
Slíbili jsme si, že se určitě brzy zase uvidíme a že budeme společně chodit s dětmi na písek…
