A ani já ho neměla. Ano, žila jsem v rodině s matkou, ale bohužel to nebylo dětství tzv. „krásné, ideální a plné lásky“. Máma holdovala alkoholu, což se samozřejmě odráželo v péči o rodinu, o nás děti. Já, coby nejstarší dítě v rodině, jsem tím pádem musela zastat její roli a starat se o chod domácnosti – úklid, vaření, ale právě i péči o další mladší sourozence. Tenkrát jsem to brala jako povinnost, nezbylo mi vlastně nic jiného. Vždyť kdo by se o sourozence staral, když matka opojena alkoholem nebyla schopna se starat ani o sebe.
V 18 letech jsem z domova odešla a postavila se na vlastní nohy. Dodělala si střední školu, našla si dlouhodobou brigádu, abych se uživila, našla si bydlení a zkrátka začala SVŮJ život. Jiný, než jaký jsem viděla v naší rodině. Věděla jsem přesně, co nechci, co nikdy nedopustím, jaká nikdy nebudu. Bylo to těžké, stálo to hodně sil, pádů, odříkání – ale dostudovala jsem, našla si pak práci. Nyní, ve věku 40 let, mám už své dvě dospívající děti, které miluju, své bydlení, zázemí. Dávám jim hlavně to, co jsem sama neměla a co mi tak chybělo – lásku, podporu, pochopení, náruč.
Děti dospívají a já jsem té lásky plná. Přestože jsem se celé dětství snažila lásku dávat i já své matce, protože jsem doufala, že pokud ji bude přijímat, bude mi ji i dávat, nikdy jsem ji dostatečně neměla.
Jednoho dne se má kamarádka na hodině jógy zmínila o své známé, která je přechodnou pěstounkou. Nikdy jsem o tomto neslyšela. Věděla jsem, že jsou Klokánky, kojenecké ústavy, ale přechodné pěstounství?
Ta informace mi ležela týdny v hlavě – začala jsem hledat informace na internetu. Hledat různé články, rozhovory se samotnými pěstouny. Dokonce jsem si našla přechodnou pěstounku ve svém okolí, požádala ji o schůzku a o její čas a o její příběh. To už byla poslední věc, která mě utvrdila v tom, že to je to, co chci. Co můžu a měla bych dělat.
Hned jsem si domluvila schůzku na OSPODu dle svého bydliště, kde máme naprosto skvělou sociální pracovnici. Věděla jsem už, co mě čeká, i to, že to bude dlouhá cesta. Bylo jasné, že to změní náš současný život i chod domácnosti. Protože děti jsou již velké, vše jsme doma dlouhé dny probírali. Měla jsem jejich podporu, jakož i okolí, a to bylo to, co mě utvrdilo v tom, že je to správný krok a nikoho z nás to neohrozí.
Proběhlo tedy podání žádosti, následovala návštěva OSPODu v naší domácnosti, psychotesty, rozhovory s psycholožkou, které absolvovaly i moje děti. Následovalo školení a pak čekání, zda budu schválena.
Verdikt? Rozhodnutí o zařazení do evidence osob, které mohou vykonávat pěstounskou péči na přechodnou dobu, dorazilo do datové schránky!
Srdce mi bušilo, měla jsem obrovskou radost, ale i velký pocit zodpovědnosti. Tímto okamžikem jsme se všichni doma začali připravovat na příchod nového člena domácnosti, na děťátko, pro které tu všichni budeme. Které pro nás bude novým oživením, novým „zázrakem“. Hodně jsme o všem mluvili, spolu jsme vše připravovali, chystali, plánovali.
Po třech týdnech od zařazení zazvonil telefon a my si jeli do porodnice pro miminko. Jakmile jsem děťátko viděla, měla jsem obrovský nával lásky, štěstí, ale i slz v očích. Byla nám dána možnost pomoci mu v začátku jeho života. Dneska už je maličká zpět ve své biologické rodině. Ano, její odchod jsme obrečeli. Ale má se dobře, je o ní pečováno, má kolem sebe svoji rodinu. Mají ji rádi. Nejde o to posuzovat, jestli se má lépe než u nás, jestli je rodina lepší než ta naše. Důležité je to, že je milována. I to, že jsme jí dali to nejlepší, co jsme uměli, lásku, péči, naše náruče…
Naše první mise tak byla splněna a my tak čekáme na dalšího andílka…
O svůj příběh se podělila Blanka, pěstounka péče na přechodnou dobu. Foto ilustrativní.
