Mohli byste se jako rodina představit?
M: Jmenuji se Marcela. Máme v pěstounské péči dva kluky – Jarouška a Nikouška. Jarouška máme 7,5 roku. Nikouška máme 2 roky.
P: Oba dva máme od půl roku.
M: Jarouškovi bude 8 let v červenci a Nikouškovi v srpnu 3 roky.
P: Já se jmenuji Pavel. Máme dvě dospělé dcery. Když Marcela viděla pěstouny v televizi, tak řekla: „Tatínku, budeme pěstouny.“ (smích) „Tak to určitě.“ (smích)
A nakonec to klaplo?
M: Říkal: „Tak určitě.“
P: Samozřejmě jsme k tomu došli.
M: Já jsem měla jasno.
P: Debatu jsme o tom vedli dříve. Když naše děti zjistily, že budeme pěstouny, tak si myslely, že je to super. Ale musely opustit jeden pokojíček…
M: To bylo jinak. My jsme původně chtěli být adoptivní rodiče.
P: Ony říkaly: „Tak to ne. To počkejte…“
M: …dětem bylo 12 a 14 let. Jakmile by měly přenechat pokoj, tak to trošku sabotovaly.
P: Víceméně se to vyřešilo samo až později.
Jak dlouho jste o všem přemýšleli? Od prvotní myšlenky až po to, když jste šli na úřad.
M: Prvotní myšlenka byla adopce s tím, jak jsme měli dvě holky, že chceme kluka. Nechtěla jsem už třetí holčičku a protože jsem ze zdravotních důvodů už nemohla rodit…
P: Já jsem říkal, že mi to nevadí…
M: …ale byla by to zase holka. (smích) Tak jsem si říkala, že půjdeme na jistotu, a hlavně abychom někomu pomohli. Jak se říká, odrodit umí každý. Ale všude okolo nás je spousta dětí, které nemají možnost vyrůstat v rodině. Tak jsem si říkala, že bychom si vzali chlapečka. Pak to ale skončilo u holek.
P: Ale holky byly u nás chtěné, protože můj tatínek mi říkal: „Jestli nebudeš mít holku, tak se nevracej z porodnice.“ Protože on sám vždycky koupil panenku, a nakonec měl mě a staršího bratra.
M: Na HBO dávali asi dvouhodinový pořad o pěstounství, a když to skončilo, tak jsem šla za Pavlem a proběhl ten rozhovor, o kterém jsem už mluvila. Tak jsem si říkala, jak to rozjet. Sousedka je přechodná pěstounka, takže jsem si s ní šla promluvit. Dala mi základní informace.
P: Prvotně jsme chtěli být přechodnými pěstouny. Když jsme šli do příprav, šli jsme tam s tím, že pomůžeme nějakému děťátku se startem do života. Dlouhodobými pěstouny jsme být nechtěli.
M: Tatínek ne, já ano. Ale tušila jsem, že to dopadne.
P: Ono to bylo trošku o prostoru. To se vyřešilo tím, že naše holky dospěly. Jedna odešla na vysokou školu do Prahy a už se nevrátila. Druhé jsme udělali pokoj na půdě, protože studovala v Hradci Králové. Když jsme ho dodělali, tak nám oznámila, že bude bydlet v Hradci. (smích)
K myšlence náhradního rodičovství jste docházeli postupně?
P: Mně to bylo oznámeno. (smích) Byl jsem postaven před hotovou věc a měl jsem se rozhodnout, jestli ano, nebo ne. Rozhodl jsem se, že ano.
M: Když už jsme dělali přípravy, tak jsem si říkala, že my nemůžeme být přechodnými pěstouny. V průběhu jsme si to ujasnili.
Jak dlouho jste přemýšleli, že budete pěstouny?
M: My jsme nejdříve chtěli adopci. Pak jsme to nechali uležet. Dělali jsme svoji práci. Děti rostly, puberta, škola. Pak jsem viděla pořad na HBO, tak jsem měla ihned jasno. Šla jsem se poradit se sousedkou pěstounkou a vše jsem rozjela. Na OSPODu na mě paní koukala jako na blázna v dobrém slova smyslu, s tím, že takové rodiny, jako jsme my, potřebují. Ihned mi dala všechny informace a dokumenty.
P: Pro mě největší strašák byl, jak to přijme rodina. Protože do toho zapojíte veškerou užší i širší rodinu.
Jak to přijaly vaše dcery?
M: Perfektně.
P: Holky to přijaly dobře, protože už byly dospělé…
M: … a nemusely na psychologické testy.
Když jste procházeli prvožadatelskou přípravou, tak jste si ujasnili, že budete dlouhodobými pěstouny?
P: Ne. Ono to bylo ještě malinko jinak. Chtěli jsme být přechodnými pěstouny. Byli jsme o tom přesvědčení. I když jsme si mysleli, že ta předávání dětí budou těžká, protože se oba velmi rychle navážeme. Vše jsme zvládli, vše proběhlo v pořádku. A když jsme byli v Hradci Králové na poslední schválení, tak nám bylo řečeno…
M: Ne, to nám bylo řečeno v Diamantu. Že nás jako přechodné pěstouny dál nepustí, ale že nás doporučí jako dlouhodobé pěstouny.
P: A mohli jsme si vybrat.
M: Já jsem byla celou dobu přesvědčená, že půjdeme do dlouhodobého pěstounství, tak jsem byla ráda, že nám to takhle řekli. Já mám jasno a za Pavla rozhodly holky v Diamantu. A tím to pro mě skončilo.
Tam jste si řekli, že půjdete do dlouhodobého pěstounství?
P: Ano, ano.
M: Jasně. To bylo jasné.
P: Obdivuji přechodné pěstouny. Když vidím lidi, kteří to dělají, tak můžu říct, že na to mají vlohy. Protože to jinak nejde. Bez toho to nejde.
M: Přesně tak. S našimi přechodnými pěstouny od Járy i od Nikouška se přátelíme. Jsou to bezvadní lidé, stýkáme se. Pořád jsme v kontaktu a víme o sobě.
Takže z toho máte nová přátelství?
M: Jednoznačně.
P: Celkově z pěstounských kruhů máme přátele, se kterými se vídáme.
Co pro vás znamená doprovázející organizace? Vy máte povinnost uzavřít dohodu…
P: Musím říct, že mě to štvalo. Vidím to jinak. Nelíbí se mi, že stát nechá plnit funkci OSPODu někoho jiného.
Myslíte tu doprovázející organizaci?
P: Ano. Stát by měl toto zajišťovat tak, aby to bylo všude stejné. Každá organizace funguje jinak.
Nevadí vám, že chování mezi doprovázející organizací a pěstouny je někdy neformální?
P: Vůbec mi to nevadí. Maják je super. Někdy byly výhrady, někdy nebyly. To jsme si vyříkali. Teď to funguje. My jsme spokojení s tím, jak to funguje.
Jarouška máte v poručenské péči a Nikouška v klasické pěstounské péči?
M: Teď jsme šli požádat o poručenskou péči i u Nikouška. A žádáme i o změnu příjmení. U Jarouška jsme o to požádali najednou a soud nám vyhověl. Menší zádrhel byl na matrice, ale i to se vyřešilo.
Jak pracujete s informacemi o biologických rodičích?
M: Minulý týden měli prázdniny a jezdili jsme na výlety a přišli s tématem mamka. Jaroušek ví, že má ještě jednu maminku a tatínka. Odmalička, když se mě na to někdo ptal a Jára tady byl, tak jsem nikdy nedělala: „Pšt, nebudeme se o tom bavit.“
Jak jste téma biologická rodina zapojili do rozhovoru s dětmi?
M: Počátky si nepamatuji, ale řekla bych, že normálně.
P: Normálně.
M: Vždycky jsem mu říkala, že já jsem ho neměla v bříšku a že má ještě jednu mamku.
P: Když se o tom s někým bavíte, tak to děti vnímají.
M: Kdyby tady teď byl a slyšel nás, tak to neřeším. Nic špatného o jeho mamce neříkáme. Ba naopak, vždycky říkám, že můžeme být rádi, že jej porodila, protože jej porodila pro nás. Ať je to, jak je to. Jenom se o něj nemůže starat, má starosti sama se sebou. Tím to končí.
Jeho bratři vyrůstají v dětském domově. To taky nechápe. Ví, kde bydlí, když jedeme kolem. Ale neví, co je dětský domov.
P: Nechápe to.
M: Ani nad tím nepřemýšlí.
Když si berete jeho bratry domů, jak ten čas s nimi prožívá?
M: Dobře. Je rád. Když jsou tady, tak pomáhají, jsou vděční.
Když jste se rozhodovali o pěstounství, byl pro vás systém náhradního rodičovství složitý nebo nečitelný?
M: To je jako u prvorodičky. Když jdete poprvé rodit, tak nic nevíte. Odrodíte a postaráte se. To je stejné. My jsme vůbec nevěděli. Informace jsme sbírali naprosto všude. Pomohla mi sousedka, pěstounka. Oběhala jsem všechny dokumenty a pak už vás systém sám navede. Máme bezvadnou sociální pracovnici. Nedám dopustit na paní Trejbalovou a po ní paní Adamcovou. Místní sociální odbor, trutnovský, je pro mě nejlepší.
Máte pocit, že stojí za vámi a kryjí vám záda?
P: Ano.
M: Ano. Pomůžou vám.
P: Jsou tady pro člověka. Není to jen formalita, jen jako úřad.
(Marcela na chvíli odchází obstarat děti. Nikoušek se rozčiluje.)
Jaké to pro vás občas je, že od vás děti něco nechtějí? Vadí vám to?
P: Vadí. To víte, že mi to vadí. Jsem naštvaný. Říkám si: co dělám špatně? Musím na ně opatrně.
Asi to je věkem?
P: Nevím. Jára to neměl. Takhle extrémně se nerozčiloval. S Járou vstávám, odvážím ho do školky, do školy. Takže s Nikouškem to asi taky nastane, až bude taky takhle vstávat.
Není to tím, že paní je doma a obstarává více věcí okolo dětí?
P: No ono se to nezlepšilo, ani když jsem byl teď 3 měsíce doma.
(Marcela se vrací.)
M: No to ne. Mě to strašně vůči Pavlovi mrzelo. Když jsem musela někam ven, tak mu Pavel byl dobrý.
P: To ano. On se mnou je. Nebo když jedeme někam autem. Ale jak jsme oba…
Jak je žena na obzoru, tak jde za ní?
P: Ano.
(Přichází děti a chvíli si povídají s rodiči.)
Když se ještě vrátím k rozhovoru, co byste vzkázali lidem, kteří jsou na vážkách ohledně náhradního rodičovství?
M: Úplně jednoduše za mě ano.
(Pavel se směje.)
M: Samozřejmě mám občas hlavu v pejru a jsem ráda, že tatínek přijde. Vyšlu je ven za tátou, abych měla alespoň 5 minut pro sebe, ale já bych to neměnila.
P: Je to poslání. Jestli to někdo chce a přemýšlí o tom, doporučuji, aby si o tom něco zjistil, proto, aby věděl, do čeho jde. Ale ani to vás nikdy nepřipraví. Já musím říct, že my máme štěstí v neštěstí. Oba kluci jsou suproví. Zatím není žádný velký problém.
M: A v uvozovkách nemáme problém s biologickou rodinou. Což je také velké plus. Kdyby vás někdo naháněl nebo volal, dožadoval se nepřiměřených schůzek…
P: V dnešní době se malinko privileguje biologická rodina. Jakmile má malinko zájem, tak se prosazuje biologická rodina. Na druhou stránku říkám, že i biologický rodič by si měl dítě zasloužit.
M: To, že jej odrodí, je jen kapka v celém procesu.
P: Vidím, že spousta dlouhodobých pěstounů trpí tím, že je stát nebo sociálka upozaďuje. Propaguje biologickou rodinu. Já to nechápu, že i přesto, že biologická rodina závažně selhala, je stále na prvním místě…
M: Kdybych měla biologickou maminku a tatínka, tak bych chtěla vědět, jak vypadají. Ne s nimi žít, ale vědět, jak vypadají. Abyste měli nějakou podobu, jak vypadají. Ale to je asi jediné, co by mě zajímalo. Víc bych prosazovala ty, kteří se o děti starají. Kteří jim dávají lásku.
Vím, že kluci budou zvědaví. Proto se snažím sehnat co nejvíc informací. U Jarouška mám všechno, co šlo sehnat. Scházíme se s biologickou rodinou: babičkou a bratry. Ještě bych chtěla sehnat fotky maminky a tatínka. U Nikouška bohužel nevíme, kdo je biologickým otcem. Nejenže není napsaný v rodném listě, ale ani nevím jméno, abychom se ho pokusili někde vyhledat. Kdo je máma, víme. Tu jsme viděli u soudu. Máme ji i na nějakých fotkách od přechodných pěstounů. Za to jsem vděčná. Vím, že Nikča má ještě starší, polorodou sestru, kterou vychovává její biologický tatínek. Což je skvělé.
Snažím se tedy sehnat co nejvíc informací, abych jim v budoucnu mohla o biologických rodičích říct. Kdyby je chtěli vidět, tak bychom jim pomohli se s nimi setkat. Nevidím na tom nic špatného. Děti musí posoudit, jestli budou chtít dál hledat, nebo jim budou stačit informace od nás.
Při tom všem – dům, děti, práce – nacházíte i nějaký čas pro sebe? Pro to, co vás těší, abyste mohli fungovat?
M: Relaxujeme ve vířivce. Ale tam chodíme s dětmi.
P: Dostávám takové signály, že bychom mohli někam vyrazit spolu sami dva. To už léta nebylo.
(Pavel se směje.)
M: Počkej, pokračuj. Teď jsi tady nahrávaný.
P: A já na to nedbám. (smích) Marcela se nabíjí rodinou.
M: Tatínek mě vybije a já se nabiju dětmi.
(Marcela se směje.)
P: Já se nabíjím koníčky. Jsem ve 3 kapelách.
M: Tatínek jezdí po koncertech a maminka hlídá.
(Marcela se směje.)
A Vy relaxujete s dětmi? (Na Marcelu.)
M: Já bych chtěla na víkendovku, o které se tu mluvilo.
Ale kdo by vám pohlídal děti? Máte někoho?
M: Terezka. Mladší dcera. Teď pojedeme na otevřené sklepy na Moravu s lidmi z manželovy kapely bez dětí. Takže ta bude hlídat.
A klukům to nevadí?
M: Ne, ne, ne. Je to super.
Děkujeme vám oběma za rozhovor!
Zaujal Vás tento příběh? Přečtěte si i další příběhy rodin!
