„No… tak jdeme do toho,“ řekli jsme si s manželem po pár letech neúspěšného snažení se o miminko. Rodina se přece dá vytvořit i jinou, než biologickou cestou. Jdeme do adopce.
Papíry, papíry a ještě jednou papíry
Když jsme poprvé vešli na OSPOD, byla jsem nervózní jak na státnicích. Paní sociální pracovnice byla milá, ale měla v ruce šanon tlustý jak kroniku, a já ihned pochopila, že cesta k rodičovství nebude úplně jednoduchá.
„Vyplníte žádost, seznámíme se, projdeme vaše zázemí… a pak se uvidí,“ řekla klidně.
To „pak se uvidí“ jsem slyšela až příliš často.
Domů jsme si odnášeli stoh formulářů. Vyplňovali jsme žádost, osobní údaje, zdravotní stav, představy o dítěti, naše rodina, naše dětství… Bylo to skoro terapeutické, jen bez čaje zdarma.
A to jsme teprve začínali.
Psychologické vyšetření
Psychologické testy byly kapitola sama pro sebe. Dotazník za dotazníkem, obrázky, otázky, které zněly jako z filozofické olympiády. A pak rozhovor, kde jsem se snažila být upřímná, ale zároveň ne tak upřímná, aby si psycholožka říkala: Možná to ještě promyslíme.
Ptala se mě: „Co si představujete pod pojmem rodičovství?“
A já místo chytré definice řekla: „Že dítě prostě potřebuje dospělého, který u něj zůstane.“
Psycholožka přikývla. Manžel mi později šeptal: „Tos řekla líp, než jsem to měl vymyšlené já.“
Přípravné kurzy
Na kurzy jsem se těšila i netěšila. Nebyla jsem si jistá, jestli mi víc nahání strach budoucí rodičovství nebo všechny ty prezentace na flipchartu.
Probírali jsme všechno možné. Od prenatálních rizik přes traumata, adaptaci, identitu, až po práci s rodinnou historií dítěte. Poslední setkání nám lektorka řekla: „Není potřeba být dokonalí. Stačí být dostatečně dobří a dostatečně přítomní.“
Tu větu mám doteď někde v hlavě, jako malou nálepku proti hysterii.
A pak už jen čekat…
Schválení přišlo v obálce. A pak začalo období, o kterém mi všichni říkali, že je nejtěžší, čekání.
Nejdřív bylo plné euforie. V létě jsem chodila s mobilem i na balkon věšet prádlo, protože co kdyby.
Na podzim už jsem mobil jen nosila všude… a trochu si přitom připadala jako osobní asistentka někoho, kdo nikdy nezavolá.
Zima přešla, přišlo jaro, léto… Rok a půl.
Říká se, že čas všechno spraví. Ale čekání na dítě spíš rozkmitá každou nitku, kterou má člověk v sobě.
A přesto, někde v pozadí ta naděje „jednou se to stane“ pořád byla.
Kouzelný prosincový telefon
Bylo asi deset dní před Štědrým dnem, právě jsem dozdobila vánoční stromeček, když zazvonil telefon.
Tentokrát jsem věděla hned.
„Máme pro vás miminko,“ ozval se hlas z druhé strany.
Zbytek věty jsem si pamatovala jen mlhavě. Porodnice, novorozenec, můžete přijet…
Manžel seděl vedle mě, oči navrch hlavy: „To je ONO?“
„Ano,“ kývla jsem.
A tak jsme jeli. Za referentkou na úřad, kde nám řekla všechny informace, které měla, a pak hned do porodnice.
Poprvé u postýlky
Ležel tam maličký uzlíček. Spal. Měl tvářičku tak klidnou, že jsem skoro zapomněla dýchat. Chodili jsme za ním každý den. Mezitím se nám podařilo zařídit předběžné opatření u soudu, který nám „odklepl“, že si ten malý uzlíček můžeme převzít do naší péče. Bleskově jsme vzali také obchodní centrum a nakoupili kompletní výbavu pro miminko.
Třetí den nám dali v porodnici propouštěcí zprávu a řekli: „Můžete domů.“
Byl týden do Vánoc.
Domů na Vánoce
Vezli jsme si domů takový netradiční a předčasný vánoční dárek – autosedačku s miminkem.
Přišli jsme domů, zapálili jsme si adventní svíčku, já seděla v obýváku a držela naše miminko v náručí. Uvědomila jsem si, že ten rok a půl čekání se neskutečně rychle dostává do zapomnění.
A dnes…
Tohle všechno se stalo loni o Vánocích.
Dnes máme už zase ozdobený stromeček. Miminko už dávno není ten maličký uzlíček, za pár dní budeme slavit jeho první narozeniny.
A já si tu při sepisování našeho příběhu říkám, že i když to bude znít jako kýč, tak zázraky se prostě dějí o Vánocích.
Zaujal Vás tento příběh? Přečtěte si i další příběhy rodin!
