Kdyby mi někdo před deseti lety řekl, že budu jednou balit tři děti na týden pod stan, zatímco moje žena bude vybírat mezi repelentem proti komárům a tím proti klíšťatům, asi bych se smál. A pak bych se ho opatrně zeptal, jestli ví, že stanování je forma dobrovolného nepohodlí. Jenže pak přišly děti. Jedno po druhém přicházely s příběhem, který změnil i ten náš. A najednou bylo jasné, že bez dobrodružství to s nimi nepůjde.
Tři děti, tři příběhy
Letos jsme zvolili model „léto po česku“. Chalupa, stan a tři kempovací židličky, které se každý den bijí o svou existenci.
Nejstarší se chopil role táborového vedoucího. Rozdává úkoly, určuje pravidla a sám si za dodržování přiděluje body. Někdy to vypadá jako nevinná hra. Ale víme, že pro něj je důležité mít věci pod kontrolou. Zažil totiž dobu, kdy jeho svět byl samý zmatek. „To je škoda, že není soutěž o nejšikovnějšího člena rodiny. Protože já bych vyhrál,“ prohlásil dnes ráno a my jen přikývli. Protože má pravdu.
Prostřední, naše modrooká víla, každé ráno důrazně hlásí, že dnes už rozhodně nebude spát ve stanu. A večer tam pak usíná jako první. S baterkou v ruce, plyšovou liškou a zvířátky z kartonu, která celý den vyráběla. Jen si před spaním potřebuje ještě jednou ověřit, že jsme opravdu všichni poblíž. Že se nikdo neztratil. Že má rodinu, která zůstává.
A nejmenší? Naše chodící „ještě“. Ještě jedno jablko. Ještě pusu. Ještě bagr. A hlavně ještě zůstat venku, protože „vevnič je ňuda“. Největší zábava prý je, když ho honím s kartáčkem na zuby okolo trampolíny. Moje kolena mají jiný názor.
Krabice na nové vzpomínky
Na chalupě máme starou plechovou krabici, do které si děti ukládají svoje poklady. Vypadá to jako hromádka harampádí: pírko od kachny, kamínek ve tvaru srdce, kus kůry, co prý vypadá jako loď, a rozmočený lístek s nápisem „nejlepší den – čtvrtek“. Občas tam přibude i kresba, na které má kočka křídla nebo je celá rodina zachycená jako dinosauři. Není to nijak uspořádané. Ale je to jejich. A hlavně – je to nové.
Ta krabice je vlastně opak toho, co si nesou v sobě. Věci, které si s sebou přinesly z doby, než k nám přišly. Vzpomínky, které nejsou na papíře, ale někdy se vynoří mezi snídaní a oblékáním: „Já jsem dřív nespala s plyšákem, tam to nešlo.“ Nebo: „Víš, že už mě taky někdo učil jezdit na kole, ale pak přestal?“ Pěstounství je o tom, nechat tyhle staré věci být, a přitom nepopřít, že existují. A pomáhat dětem, aby si do té své vnitřní krabice mohly začít přidávat i něco, co si samy vybraly, co patří jen jim. Co jim už nikdo nevezme.
Náhradní rodiče nesbírají suvenýry, ale důvěru
Někdy se stane, že během výletu přijde zkrat. Křik, pláč, úprk do lesa… Zvenčí to možná vypadá jako obyčejný vzdor. My ale víme, že někdy blikající stín slunce přes listy připomene stropní světlo v kojeneckém ústavu. Nebo že cizí hlas za zády může vyvolat strach, který nemá s přítomností nic společného. Někdy stačí obejmout. Jindy počkat. A jindy zase vysvětlit kolemjdoucím, že „tohle je v pořádku, děkujeme za pochopení“.
Prázdniny prostě nejsou tak úplně odpočinek. Ale jsou časem, kdy jsme spolu. Kdy každý večer slýchám skoro trojhlasně: „Tati, zítra zas k rybníku?“ A já si říkám: Jo. Zítra k rybníku. Zítra na výlet. Zítra na houby. Zítra zas spolu. Protože když jste náhradní rodič, nesbíráte suvenýry, ale důvěru. A ta se dává pomalu. A když se pak u táboráku někdo malý přitulí a bez řečí vám položí hlavu na rameno, víte, že tohle je ono. Že jste doma. Ne díky místu, ale díky těm, kteří jsou s vámi.
Přečtěte si i další příběhy manželů Petry a Michala! O jejich cestě k adopci a pěstounské péči, o tom, jak se z tří různých světů stal jeden domov, o chvílích, kdy se děti začnou ptát na svůj příběh, o tom, že rodina nemusí mít stejný nos, aby k sobě patřila a také, co si o rodičovství Michal myslel dřív a co ho děti naučily doopravdy.
