Vyrůstala mezi pěstounskými sourozenci. Jaké to bylo?

Ilustrační foto, zdroj Unsplash.com
Ilustrační foto, zdroj Unsplash.com

06/02/2025

Jaké to je, když se v rodině objeví nový sourozenec – ne však biologický, ale přijatý? Tereza Koutská, dnes klíčová pracovnice pro osvojitele a pěstouny, prožila tuto zkušenost na vlastní kůži. V podcastu organizace Děti patří domů z.s. sdílí, jak se s tím jako dítě vyrovnávala, co ji překvapilo a jak ji to ovlivnilo v její současné práci s náhradními rodinami.

Když se rodiče rozhodli přijmout dítě do pěstounské péče, bylo Tereze dvanáct let. Tehdy měla jasnou představu – přijde roztomilá malá sestřička, kterou bude moct vodit za ruku a starat se o ni. Jenže realita byla jiná. Místo batolete k nim do rodiny přišla devítiletá dívka.

Na první návštěvě v dětském domově začala mým rodičům říkat mami a tati. Já jsem si říkala: Cože? Vždyť ještě ani nevíme, jestli k nám půjde. Ale ta potřeba byla asi fakt obrovská.

Vzpomíná Tereza.

Zpočátku se snažila s novou sestrou vycházet, ale brzy si uvědomila, že ji trápí nečekaný pocit – žárlivost.

Hodně mě překvapilo, že jsem žárlila. Bylo mi to trapné, chtěla jsem být rozumná, ale když jsem viděla, jak se k našemu tátovi tulí, měla jsem pocit, že mi ho bere.

V té době neměli pěstouni žádné doprovázení, žádného odborníka, který by pomohl rodinu na tuto změnu připravit.

Naštěstí si máma všimla, že se trápím, a tátovi to řekla. On pak za mnou jednou večer přišel a začal mi vyprávět o tom, jaké vzpomínky spolu máme, jak mě vodil do školky a zavazoval mi tkaničky. To se nemění, to je pořád stejný. To mi strašně pomohlo.

Říká Tereza.

Rodina tímto přijetím neskončila. O dva roky později přijali ještě dvě malé děti – tříletého chlapce a čtyřletou dívku z kojeneckého ústavu. Tentokrát už Tereza věděla, že její představy o dokonalé rodinné harmonii nebudou odpovídat realitě.

Najednou jsme byli velká rodina. Přestěhovali jsme se z paneláku do domu, což bylo fajn, ale zároveň to znamenalo, že doma byl neustále chaos. Ty malé děti vyžadovaly spoustu pozornosti a někdy to bylo vyčerpávající.

Přesto všechno vnímala, jak důležité pro tyto děti bylo, že mají rodinu.

Pamatuju si, jak jsme pro ně poprvé přijeli do kojeneckého ústavu. Sotva jsme zazvonili, ozvalo se za dveřmi: Maminka a tatínek jsou tady! Přitom jsme je ještě nikdy neviděli. Ale ta jejich potřeba někam patřit byla obrovská.

Dnes Tereza pracuje s osvojiteli a pěstouny. Její osobní zkušenost jí pomáhá lépe porozumět tomu, čím procházejí děti i jejich pěstouni.

Poslechněte si celý podcast s Terezou Koutskou a zjistěte, jaké to je vyrůstat s přijatými sourozenci.

Zaujal Vás tento příběh? Přečtěte si i další příběhy rodin!

Sdílejte s ostatními

Příběhy rodin

Rituály, zvyky a tradice aneb jak se tvoří nové rodinné příběhy

Jiřina Maleňáková
Rituály, zvyky a tradice aneb jak se tvoří nové rodinné příběhy

Štěstí v neštěstí 

Tereza Navrátilová
Nožičky malého miminka

Touha po větší rodině nás přivedla k pěstounství

Rodinná síť
Trmalovi_podcast_RC Routa

Adopce není konec příběhu. Je to začátek hledání

Rodinná síť
Adopce není konec příběhu. Je to začátek hledání

Dvě adopce, jeden příběh

Rodinná síť
Dvě adopce, jeden příběh

Pěstounství není jen o tom dávat, ale i o tom, co se od dětí naučím já sama

Jiřina Maleňáková
Pěstounství není jen o tom dávat, ale i o tom, co se od dětí naučím já sama

Nejkrásnější pro mě je, když se děťátko u nás cítí přijaté

Admin
Orlovské noviny

Po letech bezdětnosti jsme si adoptovali chlapce s Downovým syndromem

Rodinná síť
Kozejová_J_17puškáš