Znáte Svěrákův film Jízda? Kamarádi si zakoupí kabriolet. Trochu svérázným způsobem ho upraví a rozjedou se vstříc volání léta plného horkého vzduchu a slunečního svitu, dalekých obzorů. Jen vítr ve vlasech a dobrodružství před nimi. Cestou přiberou jednu stopařku a pak už jen společně jedou. Tak touto optikou bych viděla náš vstup do světa náhradní rodinné péče. Hodně nadšení, většinou spousta naivity, jak proces probíhá a k tomu představa o dítěti, kterou najednou máte nějak definovat. Ze zkušenosti doporučuji si nadšení a případně i procítěnou vděčnost biologické rodině, díky níž jste rodičem právě vy, uchovávat jako velkou vzácnost. Podobně jako věčný plamínek v kostele a to, co nejdéle to půjde.
Jízda začíná
Každé životní období našich přijatých stvořeníček je spojeno s jinými typy problémů k řešení a zaléčení. Počátek, pokud tam není poporodní abstinenční syndrom, se zas tak moc neliší od běžného biologického rodičovství. Pokud má někdo nejedlíka a/nebo předčasně narozené miminko, je dosažení určité váhy opravdovou metou společně s jadérky v kyčlích. Dalším milníkem je typicky odplenkování a nočník, případně záchod. Následující přelomový krok je sezení, stání a chození a samozřejmě první slova. Dítě je většinově roztomilé, milé, s dobrou náladou a rodič si své rodičovství s chutí užívá a fotí, točí videa o 106. Prostě samá pozitiva, byť třeba nastávají s určitým časovým posunem oproti „tabulkám“ u pediatra.
Percentil, Bobath terapie, hipoterapie
Na začátku společného vztahu obohatíte slovník o nová slova jako percentil, Bobath terapie, hipoterapie a Vojtova metoda. Následně jste považováni i za schopné plnohodnotně pomáhat terapeutům a namáhat se doma. V těchto krásných časech plných únavy a obvykle obrovské radosti máte vy i vaše sociální bublina s malými biomiminky hodně společných témat. Ale tedy minimálně jeden rozdíl tam vidím. Jakmile vaše adopče začne rozpoznávat vás a ty druhé, cizí, budete cítit velkou radost. Ale doporučuji na to bezdětné kamarádky připravit dopředu. Málokdo snáší dobře bez vysvětlení to, že řvoucí dítě v jejím náručí u vás vyvolává nebývalé nadšení.
Když je dítě malé (tak ruku na srdce všichni a hoďte první kamenem, kdo to nikdy neudělal), v rámci bezpečí dítěte je zvykem jej, pokud není jiná náruč, odložit na chvíli do bezpečného prostoru postýlky. Posléze ohrádky o různých velikostech. Druhé stadium je při plazení ohradit zbytky ohrádky naopak vybavení bytu, které chcete ochránit. A spolu s tím řešíte, jak navrtat nové police pro ochranu vybavení domácnosti do výšky 2 m. To vás naopak přejde, jakmile prvně uvidíte přesun stolu a na to položenou dětskou mini-židličku a dítě bez pudu sebezáchovy balancovat na obojím.
„Mami a próóč?“
„Proč“ u dětí nastupuje kolem 3. roku života a je to fáze, kdy se dítě snaží porozumět světu kolem sebe a jeho fungování. Tak zní oficiální verze prvního probuzení individuálního „já“, co trhá uši mnoha rodičům neutuchajícími, často opakujícími dotazy. Dítě v náhradce se ale obvykle v tomto období rozhodně neučí ještě se ovládat své emoce a vůli, jak je nám často předkládáno. No, pokud je tam nějaký řečový problém, pak naopak vychovávající rodič paradoxně závidí všem dokola, co plánují darovat ucho (uši). Asi jako Vincent van Gogh i bez hádky s Paulem Gauguinem, a snaží se dítě všemožně rozmluvit.
Do slovníku rodiče tak zase přibydou nová slova jako Benaudira, Neurovývojovka, Handle přístup k tradiční logopedii. A spousta (i nevyžádaných) rad, jako např. „Zůstaňte trpěliví a snažte se zodpovědět všechny, i opakující se, dotazy. Vysvětlujte svět okolo jednoduše a zároveň nechte dítěti možnost samo objevovat a zkoumat. Zapojte ho do rozhovorů, když je to možné, a sdílejte s ním své myšlenky.“
Dovolím si poznámku ze života. Pokud máte do budoucna objevit potenciální obsesi, například oheň, tak vězte, že schopnost ho zapálit jste jej sami naučili v rámci právě doporučované podpory exploračního chování u dětí. Nevěřte, že dobrodružné dny s IZS, hasičské kroužky, skaut budou stačit na budoucí sebe-korekci rizikového chování. Navíc třeba skaut-junák vyžaduje na každou schůzku krabičku poslední záchrany s sebou. Takže sirky, křesadlo, nůž atd. se stávají malou noční můrou, neboť vedoucí, neznalí specifik náhradkových dětí, mívají dojem, že biologický a „mentální“ věk se shodují.
Hurá do školky
Další z velkých kroků je začátek školky, adaptace a následně počátek školy. Zde se již začínají jednotlivé osudy dále dělit i mezi adoptivní, dosud víceméně homogenní, skupinou. A to podle toho, zda se dítě vyvíjí standardně a většinově (přes traumatický začátek), nebo do vínku dostalo neurodivergenci hned v několika dalších oblastech. Tématu školy obecně bych se ráda věnovala samostatně, protože projevy mnoha traumat a retraumatizace tam mají bohužel často svůj počátek.
Nejpozději v tomto dalším vývojovém stupni jako rodič začnete chápat, že přes všechno vysvětlování, osobní příklad atd., nejste schopni a ani nechcete dítě přiklopit skleněným poklopem. A začíná také postupně nové období „proč“. Ovšem už ne za účelem zjišťování, jak svět funguje a jaké má souvislosti. Ale typicky „proč nemůžu, nesmím, nebo naopak musím“ často doprovázené srovnávacím „ale on může, smí a nemusí“.
Robin Hood s věčně špatnou náladou
Takže postupně plynule jste v očekávání předpuberty a ta jednoho dne opravdu přijde – bez varování. Dosud relativně po ránu kývající a na pozdrav odpovídající jedinec se probere s trvale špatnou náladou, kterou ani krátkodobě nezlepší nic (možná nový iPhone, co není na obzoru, ani za obzorem, natož v dosahu). Prostě nic. Zato ji zhorší téměř cokoliv. I dýchání jiného jedince, co si po ránu dovoluje být v pohodě, a výbuch je neodvratitelný. Bohužel rady typu „přecházejte těmto situacím“ zahrnují lopatu, vykopanou díru v hloubce šest stop nebo soukromé zámecké křídlo, kde bude takový jedinec nerušeně přebývat. Ovšem v domově standardních rozměrů je interakce nevyhnutelná.
Ze zdi na mě tupě zírá…
Dalším častým jevem je báchorkaření a pravda schovaná v její vyslovené 25. verzi. Souběžně s tím často začne první Jánošíkovo dobrodružství, kde bohatým v obchodě bral a chudým kamarádům dával. Pokud seberete dost osobní odvahy se s tím někde na sdílecí skupině svěřit, pak zjistíte, že problém je naopak široce rozšířen. A že jedna z rad „příležitost dělá zloděje“ změní některé vaše návyky, kde co doma pokládat a nechávat. Je to relativně velký zásah do soukromí, protože najednou pochopíte, že řada lidí doma trezor a zamykání opravdu používá. Podle věku doma můžete zvážit i opačný přístup. Takže pro to odrostlé pubertální batole pak můžete popřemýšlet, které místnosti necháte doma volně přístupné. Protože domácí trezor nebude obvykle rozměru toho v podzemí České národní banky na pražských Příkopech a rada „odkliďte z dosahu“ znamená nerudovské dilema „kam s ním“.
Situaci obvykle komplikuje moderní trend menších bytů typu „plus kk“. Takže druhou možností je doma přijmout tažení proti pracho-lepům a zavést trend minimalismu. Ideálním stavem je japonské tatami doplněné zavěšeným boxovacím pytlem pro chvíle frustrace. A tak překonáte pocit, že doma to není úplně vězeňská cela, ale že případně i s trezorem se žije lépe. Protože navzdory vysvětlování, dohodám a slibům je to prostě silnější než oni. Můžete si představit kleptomanii, pokud potřebujete zároveň sdělovat situaci zcela nechápajícímu okolí, které na vás tlačí, ať mu to přece vysvětlíte. Pokud možno tak, „že to přeci ten váš šikovný hoch/slečna samozřejmě pochopí“. V tomto věku už navíc často nesdělujete, dle všech naškolených dovedností, na potkání, že dítě je adoptované a jen vypadáte rodičovsky nekompetentně.
„Líbí se mi, jak to stejká.“
Plýtvání a (po)ničení je také častým jevem. A to navzdory radám z kurzů a dítěti mnohokrát zmíněným sdělením, že nemá ničit věci, ubližovat sobě, jiným a zvířatům.
Plýtvání se projevuje v množství zubní pasty, v šamponu či sprchovém gelu, co jen tak z půlky vyleje (a můžete se ponořit pod doporučovaný ledovec a zjistit, že vlastně se líbilo, jak to „stejká“). A máte dojem, že opakovaným vysvětlením v klidu to je vlastně odbyto – je, do příští rozpatlané pěny na holení. Podobně na plýtvání náchylnou kategorií jsou spreje a je jedno, zda vlastníte antiperspirant nebo sprej do bot. Samostatné kuchyňské pokusy o vaření spolehlivě rozhodí váš pečlivý systém skladování potravin. A k tomu musíte nad výtvorem projevit patřičné nadšení (bez „ale“).
Nechci budit dojem malých a větších Conanů ničitelů. Ale ke vší té lásce, roztomilosti, hodinám společného mazlení a tulení většina dětí má i nějaký Cimrmanův gen na to, jak věci rozmontovat podle hesla „co nejde silou, jde větší silou“. A to na takové prvo-součástky, z nichž ani původně nebyly věci složeny.
Dvakrát měř, jednou stříhej (třeba závěsy)
I když učíte a v mladším věku vypadá, že doma máte budoucího ekologa, který třídí odpad, dohlíží, že má vyndanou svačinku z aktovky a třeba si ji už chystá sám, nespěte na vavřínech. Neboť najednou se otočí nějakým vnitřním vypínačem a vše vidíte v jiném, ideálně stále láskyplném, světle. Něco v mladším věku považujete za kreativitu a jste pyšní, jak dítě krásně stříhá. Třeba první nastřižený závěs přičítáte zápalu tvůrčího ducha. Pak jednou nastane moment, kdy navzdory poučkám a ne-očekáváním, přeci jen začnete mít dojem, že „v tomto“ věku (korigovaném o fakta ze školení, že NRP děti jsou mladší), by přeci jen už mělo mít tzv. selský rozum. A ono nemá. Ono má stále impulsivní chování ve stylu pořadí podnět – čin – pauza a pak myšlenka.
Kolik hrnků vlastně potřebujeme?
Takže fix mimo penál dává možnost kreslení na papír a plynulé pokračování na gauč. Než dojde mozku, že tam se nekreslí, tak alespoň jedna tečka, v tom nejlepším případě, tam je. Někdo je šikovnější, někdo se častěji „zamyslí“ a v součtu pak najednou máte obrátkovost hrnků a skleniček větší než za celý předchozí život. Takže např. adoptivní korporátní rodiče využijí beze zbytku všemožné nashromážděné firemní vzpomínkové hrnečky. Jde jen o věci – namítnou méně útlocitnější z vás. Ano, jde, ale připravte si větší počet nádobí, prostěradel, ručníků, oděvů a vlastně tak trochu všeho. Dnes už je možnost využít některé pěstounské sklady, second handy a nedělat z komára velblouda. Na druhou stranu nechcete děti učit, že „o nic nejde“.
Vedle jakžtakž většinové populaci a širší rodině vysvětlitelných nápadů se vyskytují i nápady, kde se přes všechnu snahu nenajde důvod, proč se to stalo. Je to celá řada událostí. Většinou drobných, kde se po čase sice nepřestanete divit (a případně budou zvedat tlak), ale už berete na vědomí, že za to mohla konstelace předmětů na daném místě a v daném čase.
Krém v květináči vás už nerozhodí
Naším posledním úlovkem z této kategorie je malý krém, jako obvykle tak 30 ml. Samozřejmě pekelně drahý, o to víc, o co je v něm méně objemu. To, že ve věku batolete je zvědavost na shodné úrovni s tím, jak funguje štětka na záchod, je pochopitelné. V pozdějším věku dojde v nestřežené chvíli ticha k nakrémování celého objemu na panenku či jen na vlastní ruku. A obvykle krém nestihne ani zafungovat a zničit dosud neexistující vrásky, protože je skoro okamžitě omyt nepatřičně velkým množstvím mýdla, které dělá hodně pěny a pozornost se odkloní k tekoucímu kohoutku.
Ale zpět k poslední verzi krému, který jsme ještě nevzdali kupovat (také už bych mohla mít rozum). Krém leží bez povšimnutí více týdnů. Neotevřený. Bloumající osůbka s regresem na hraní panenek si vzorově požádá o jeho zapůjčení na „jako hraní“, protože naše miniatury zubních cestovních past momentálně nemáme k dispozici. Oceňuji nápaditost a souhlasím. Krém se po hře vrátí na své místo. Při balení se vhodí do kosmetické cestovní taštičky a pohroma je hotová, jak zjistíme v cílové destinaci. Někdo tam udělal párátkem malou dírku – klasický pan „Nikdo“, co o ničem neví a nikdy neviděl. To poslední věřím, nikdo tu spoušť ještě v jejich životě neviděl.
Pokud jste na sebe dobře navázáni, pak o krému bude referováno dřív, než jej budete hledat. Pokud ne, zmizí z povrchu zemského a jeho prázdnou tubu objevíte po několika letech na naprosto neuvěřitelném místě. Jako je třeba květináč. Přístup s hravostí a chápáním zvědavosti je fajn. Doporučovaný. Ale nesmutněte, pokud po těžkém dni jediná hra, která vás při pohledu na dítě napadne, je krvavé koleno a lampa odbíjí desátou večer.
Hlava děravá a experimentální biologie
To, co je klukovina, jako vyprázdněný penál, ztracený čip na oběd, zapomenutá bunda, se týká většiny dětí v biologických rodinách. A na větší (ojedinělý) problém se pak rodinně občas, dodatečně, i s nostalgickým úsměvem vzpomíná „jak tehdy…“. V těchto případech je to tak také. Vzpomínáte, ale nemáte šanci získat v mezičase Alzheimerovu nemoc, protože je 15. září a na konci září se situace zopakuje a pak dále se železnou pravidelností v různých obměnách.
Speciální kategorií plýtvání je „křečkování“ a schovávání poživatin s různou schopností přežít svoji minimální trvanlivost. Dítě se v různém věku promění na veverku a do nemožných míst uloží různé potraviny. Bez ohledu na plíseň, která proroste opravdu kdečím. Pokud vaše dítě prošlo „hladovým obdobím“, ať už před, nebo po narození, pak v nějaké fázi se s tímto budete potýkat pravděpodobněji. Pokud takto závažný stav u vás naštěstí nebyl, pak schovávání bude především v rovině sladkostí. Hlavně v souvislosti s kontrolujícím chováním a potřebou vlastnit a dále o věci rozhodovat.
Na závěr…
Ale pokud řešíte stále ještě jen ustřiženou ofinu na sourozenci či na sobě, přestřižená vánoční světýlka, skleněné minikorálky připravené na tvorbu vánočních retro hvězdiček smíchané stylem Popelčiny macechy, holubů nemaje, můžete si zopakovat počítání nikoliv oveček. Ale do mnoha tisíc a jen pak s klidem Cimrmanovsky obhlížet situaci, že „jeleni se klidně pasou“. Nic z toho nebude za 10 let to opravdu podstatné, a tudíž máte ještě mnoho let před sebou možnost pracovat na společném rodinném poutu. Tak si ta léta pořádně užijte a „ať každý den stojí za to“.
P.S. to je sice z Titaniku, ale vám všem klidnou plavbu 🙂
Baví vás příběhy ze života? Sledujte dál Rodinnou síť, ať vám neuniknou další historky maminky Jáji a její rodiny. Příběhy dalších rodin si můžete přečíst také zde.
