Nejsi moje máma, nikdy jsi nebyla a nebudeš!
Této věty se moc bojí každý náhradní rodič. Mně tahle událost dala velkou lekci. Potom, co jsme přijali první a druhé dítě, jsem se upřímně snažila být pro ně tou nej… mámou. Od mala jsem s nimi poctivě a co nejotevřeněji mluvila o jejich příběhu. Vnitřně jsem se snažila pracovat na vztahu k jejich původním maminkám. Rozumět jejich příběhu, mít pochopení a pokoru. Nesoudit a neodsuzovat.
Nejdřív jsme biologickým maminkám říkali „ta paní,“ ale časem jsem vnímala, že to tak nechci. Nicméně přijmout, že moje dítě má ještě druhou „maminku“ nebylo snadné. Vlastně to bylo podobně těžké, jako poprvé ukázat dětem její fotku.
Tip redakce:
Pokud je pro vás na začátku těžké mluvit o původní matce dítěte jako o mamince, je dobré používat její jméno např. “Jana se o tebe nemohla postarat, proto jsi teď u nás.” a časem, když už to pro vás bude přijatelnější, sdělení upravit: “Maminka Jana..”
Byl tam velký strach, že se „něco“ stane.
Ale co? Dnes vím, že to je strach o vztah. O vztah, který jsme si s mými dětmi někdy tak těžce budovali. O to, že moje děti budou mít pocit, že ta druhá maminka je nějak lepší, že by se u ní nějak měly líp a že za ní odejdou. Ano, vím, že tenhle strach máme všichni i přes to, že nám na mnoha školeních říkají, že ho mít nemusíme. Stejně tam je!
Já si nějakou dobu namlouvala, že ne. Jak vtipná jsem byla! Tenhle strach je iracionální, a tak hluboký! A tak jsem potlačovala své strachy. Své zranitelné části. Moje děti přece potřebují silnou mámu, která je podrží. O to víc to tenkrát zabolelo, když při jedné běžné situaci přišla věta: „Nejsi moje máma, nikdy jsi nebyla a nebudeš!“
Bolelo to a sakra hodně! I přes to všechno, co jsem do té doby četla, viděla, naučila se, mě to v tu chvíli tak moc zranilo. Tahle situace a mnoho dalších mě naučily uvědomit si své strachy, zranitelná místa, přijmout je a opečovat. A to chce čas, nejde to zrychlit ani uspěchat.
Tip redakce:
Většina dětí vyrůstajících v náhradních rodinách během svého dětství větu “Nejsi moje máma, nejsi můj táta” vysloví. Náhradní rodič by proto měl počítat s tím, že to jednou přijde, Ať už je se svou rolí náhradního rodiče více nebo méně ztotožněn. Může Vás to zasáhnout a bolet. To může překvapit Vás i dítě samotné.
Než na samotná slova, je dobré se soustředit na to, co tím chce dítě vyjádřit. Možná už je dítě ve věku, kdy si uvědomuje ztrátu původní rodiny a tímto způsobem dává najevo, že se zlobí kvůli tomu, co se mu stalo. Pak můžete vyjádřit pochopení a být v tom s ním. “Vidím, že jsi naštvaná, protože bys chtěla, aby věci byly jinak. Taky bych bývala chtěla, aby ses mi mohla narodit a být se mnou od začátku. Ale i když to není dokonalý, jsem moc vděčná za to, že jsi moje dcera.”
Nebo je na vás dítě naštvané, protože jste mu nedovolili další pohádku, sladkost apod. Pak je dobré vrátit diskusi k původnímu tématu. „Chápu, že se zlobíš, protože jsem ti nedovolila další sladkost, ale to nijak nesouvisí s tím, že ses mi nenarodila.”
Možná, ale dítě přemýšlí nad tím, proč vyrůstá v této náhradní rodině a zda by mu v původní rodině nebylo lépe. I zde je dobré vše poctivě pojmenovat. „Vím, že pro tebe může být někdy těžké vyrůstat tady u nás, náhradních rodičů a moc nerozumět tomu, proč jsi nemohla zůstat u původní maminky. Ale věř mi, kdyby se o tebe mohla postarat, tak bys u ní byla, není to tvoje chyba. Pokud jde o počet pohádek a sladkostí, každá maminka by ti je nějak limitovala. Žádná by tě nenechala celé dny ležet u pohádek a jíst sladkosti, ani ta, které ses narodila.”
Jsem stále na cestě. A je to tak v pořádku.
Postupně zjišťuji, že některé strachy, které jsem měla a mám, nejsou opodstatněné. A to je skvělé! Ono se totiž nic nestalo, když děti viděly fotky svých původních maminek, naopak náš vztah to ještě o kousek posunulo, protože vidí, že jsem opravdu „na jejich straně“. Vidím, vnímám a chci jim pomoct poznat jejich kořeny, protože je to pro ně důležité. Vidím jejich potřeby, vnímám je a moc se jim snažím dát, co potřebují!
Zároveň jsem se naučila, že náhradní rodičovství je také o udržování křehké rovnováhy, která spočívá v potřebách dětí a možnostech náhradního rodiče.
Stejné to bylo, i když jsme řešili kontakt s původní rodinou u staršího dítěte. Tam jsem si uvědomila, jak moc člověk může v jednu chvíli cítit dvě různé úplně rozporuplné emoce. V jednu chvíli, jedna událost.
Tak moc jsem si přála pro moje dítě, aby se kontakt vydařil a ono si mohlo své potřeby nasytit, své otázky zodpovědět. Prostě se zdravě posunout dál. Tak moc jsem mu to přála a zároveň mě dostalo, jak moc se mi tenkrát ulevilo, když z kontaktu sešlo. Obě emoce najednou, ve stejnou chvíli.
Vedlo mě to k laskavosti sama k sobě, ke své cestě náhradním rodičovstvím. Protože ta cesta nikdy nekončí. Vždy tu budou moje úžasné, nádherné a také zraněné děti, které budou mít své speciální potřeby. Potřeby rozumět své minulosti. Zodpovědět si své obrovské otázky. Proč jsem v adopci? Byli mí původní rodiče dobrými lidmi? Po kom jsem?
Budou s nimi chtít mluvit a pravděpodobně také vytvořit vztah? Vztah, který bude jiný než ten náš. A je to tak v pořádku. A budu tu já máma, náhradní máma, která chce být vždy na jejich straně. Budu podporující, pomáhající a také občas, nebo možná často, plná strachu, občas tím vším zraněná. Ale tak je to všechno v pořádku. Je to přece cesta, pro ně, pro mě a všichni se to učíme žít, tak nejlíp, jak dokážeme. Alespoň já to tak vnímám.
1. část článku si můžete přečíst zde.
2. část článku si můžete přečíst zde.
