Nevidím do budoucnosti, ale vím, že pro ně udělám vše, co zvládnu. Bohužel netuším, zda to bude stačit. Vidím jejich speciální potřeby a nároky, které z toho na mě, na nás rodiče plynou. Vím, že moje děti potřebují vědomé, upřímné, otevřené a léčivé rodiče. Rodiče, kteří v míru dokážou přijímat a žít svou roli náhradních rodičů.
Co to ale znamená?
V mnoha knihách a článcích se dočtete věty typu „adoptivní rodič by měl přijmout svou roli náhradního rodiče.“ Nikde už se ale nepíše, jak se to dělá. Jak dlouhý proces za přijetím takové životní role může být?
Čerpám ze svých životních zkušeností, ale vidím kolem sebe, že každý náhradní rodič je blíže nebo dále na této cestě. A také vidím velmi palčivě, že naše děti moc potřebují, aby po té cestě jejich rodiče šli a nezastavili se. Bohužel vidím kolem sebe i rodiče, kteří se někde na začátku cesty zastavili a dál nemohli jít.
Možná po té cestě ani jít nechtěli. Chtěli být prostě „normální“ rodinou, ale mnohem častěji to z různých důvodů prostě nezvládli, možná pro to neměli dost informací, podpory nebo motivace. Každopádně vídám pak zoufalé rodiče a zoufalé děti, kteří by spolu tak rádi žili v blízkosti, a místo toho se míjejí a zraňují. Zoufalí rodiče a zoufalé děti. Rodiče nevědí, co udělali špatně, nerozumí tomu, co jejich děti chtějí a potřebují a děti nechápou, proč nebyly naplněny jejich základní potřeby. Proč jim nikdo nerozumí? Proč mají pocit, že jsou jiné, divné, špatné? Proč musí mít strach hledat své kořeny a odpovědi na otázky? Proč ani jejich rodiče nejsou pro ně bezpečím a podporou tak, jak by to potřebovali?
Pokud nechceme ztratit to křehké spojení s našimi přijatými dětmi, pak se dříve nebo později na téhle cestě, přijetí sama sebe jako náhradního rodiče prostě ocitneme.
Jenže aby to celé fungovalo a bylo v rovnováze, je potřeba vydat se na tuhle cestu s otevřeným srdcem, být připraveni měnit své představy a sny o tom, jací jsme chtěli být rodiče a jaké budou naše děti. Ale také velmi laskavě sami k sobě a svému tempu, kterým po téhle cestě dokážeme jít. Protože nic z toho nejde uspěchat, zrychlit, obejít. Je to proto, že cesta přijetí sama sebe jako náhradního rodiče není snadná, někdy je to možná i legrace, ale jindy to také dost bolí a někdy, někdy musíme zastavit a počkat na sebe, nebo druhého v páru.
Kde vlastně taková cesta za přijetím své role náhradního rodiče začíná?
Z mé vlastní zkušenosti je to dávno v minulosti, ještě mnohem dřív, než se z nás stanou náhradní – adoptivní rodiče. U nás to bylo v době neplodnosti. Mnoho lidí si tuhle bolavou cestu projde, ale zdaleka ne všichni se rozhodnou z kolečka bezmoci a trápení vystoupit a zkusit otevřít dveře úplně nové příležitosti. Stát se náhradními rodiči. Nikdo z nás neví, co se za těmito dveřmi skrývá, proto je to velký krok do neznáma.
Zvládnu projít schvalovacím procesem?
Nebudeme pro ně moc jiní?
Jaké děti se dostávají do adopce?
Nejsou tyhle děti zlé?
Zvládnu milovat dítě, které jsme nepočali my?
Dočkáme se vůbec dítěte?
Měli jsme v té době tolik nejistot a otázek, a tak málo odpovědí. Hledali jsme v tom všem, co je a co není důležité. Moc by nám tenkrát pomohlo potkat se s jinou náhradní rodinou, s někým, kdo už to zažil. Vidět děti v akci a prostě si to celé lépe představit a zhmotnit.
Už tenkrát jsme se ale po téhle cestě vydali. To, když jsme přijali, že naše děti nebudou jen našimi dětmi, že budou vždy mít dva páry rodičů. Že budou podobné jim, a ne nám. Že díky tomu budou možná úplně jiné než my, s jinými vlastnostmi, temperamentem, typem inteligence a talenty. A i tak, a možná právě proto, ještě víc je chceme přijmout a milovat. Chceme tu pro ně být a být jim podporou a těmi nejlepšími průvodci, jakými dokážeme.
V tu chvíli jsem ještě moc nedokázala vidět a vnímat potřeby přijatých dětí, které k nám jednou přijdou. Dokázala jsem myšlenkami dojít k jinakosti, k otázkám, zda to zvládneme. Ale vidina miminka pro mě byla v tu chvíli tak silná, že všechno ostatní přebila a já v ty chvíle bohužel neměla kapacitu víc se do tématu ponořit.
Stále mě moc bolely ztráty, které nám přinesla doba neplodnosti. Vlastně to bolí dodnes.
Závěrem článku přináším zamyšlení. Věřím, že tyhle malé a velké změny, které probíhají uvnitř nás náhradních rodičů, mají probíhat s velkou citlivostí a laskavostí k nám samým. Bez tlaku a stresu, tak aby proměna mohla být v souladu s námi samými, mohla být hluboká a funkční. Co myslíte vy?
2. část článku najdete zde.
3. část článku najdete zde.
