Mnoho lidí má dojem, že adopce je vlastně jednorázová záležitost. Rodina čeká na dítě, to přijde, všichni se nějakou dobu sžívají a pak už fungují jako normální rodina. To je častá představa většinové společnosti. Lidé, kteří se v tématu orientují hlouběji nebo sami mají zkušenost s náhradní rodinnou péčí, vědí, že to tak přímé není a je třeba s dítětem i sami se sebou dlouhodobě pracovat.
Náhradní rodiny se setkávají se situacemi, se kterými se většina rodin setkávat nemusí. Ani dětstvím ale téma adopce není uzavřené. Prolíná se totiž celým životem všech zúčastněných. A dnes vám přiblížím pohled dospělé ženy, která byla v raném dětství adoptovaná, a ještě je menšinového etnika.
Návštěvy lékaře jako nadměrný stres
Jako dítě mě k lékařům doprovázela máma. Ta vykomunikovala zásadní fakta a lékaři měli fakt, že nejsem biologickým potomkem své matky, již někde v kartě a nepotřebovali to pokaždé opakovat. Na prahu dospělosti jsem si v rámci osamostatnění musela najít nového obvodního lékaře i další specialisty. A protože jsem se nejednou stěhovala, musela jsem to absolvovat hned několikrát. Ale to přece řeší každý! Ano. Ne každý ale musí opakovaně otevírat v tak rutinní situaci velmi bolestivou minulost.
V době, kdy jsem neměla ještě svůj příběh zpracovaný, pro mě jen zmínka o adopci znamenala úzkostnou ataku. Když jsem musela lékaři sdělit, že neznám svou rodinnou anamnézu, měla jsem „slzičky na krajíčku“. Celá jsem se třásla a celkově se mi spustila silná stresová reakce. Nejděsivější pak bylo, když jsem kvůli nějakému problému musela absolvovat „kolečko”, v rámci kterého jsem tohle absolvovala na každém „stanovišti”. Nehledě na to, že mi bylo fyzicky mizerně.
Nemáme na vás kolonku
Smíšený etnický původ a neznalost vlastních kořenů není problém jen osobní identity. Dělá to totiž pěknou paseku i v běžném životě. Často jsem musela na úřadech či poště vysvětlovat, že jsem občankou České republiky. Držíc v ruce svůj občanský průkaz a citujíc své české rodné číslo. Velmi ponižující situace. Nejvíc mě asi zasáhla situace z doby mého těhotenství. Při genetických testech na mě, jako obvykle, neměli kolonku. S míšenými lidmi se prostě v našem zdravotnickém systému nepočítá. A přitom nás tu je!
Zkrátka bylo třeba mě zařadit k jednomu konkrétnímu etniku. Nebudu zabíhat do podrobností, ale právě kvůli tomuto nedostatku mi vyšly testy buďto v extrémně vysokých číslech, nebo extrémně nízkých. A to znamenalo riziko genetického onemocnění nenarozeného dítěte. Kvůli tomu jsem prošla další řadu vyšetření, některá z nich i invazivní. Nic se nakonec nepotvrdilo, ale stres a strach mě provázel po celé, fyziologicky naprosto zdravé těhotenství.
Adopce není historie, je to minulost, přítomnost i budoucnost
Samozřejmě, adopce není moje každodenní téma. Většinu času si neuvědomuju, že jsem adoptovaná nebo vypadám jinak. Tyhle a mnohé další situace mi to ale připomínají. A byla bych na ně ráda trochu lépe připravená. Přála bych si, aby adopce nebyla tabu, aby se za ni adoptovaní nestyděli nebo ji nevnímali jen jako velmi intimní rodinnou záležitost. Přijmout svůj příběh je totiž velmi důležité ve vnímání sebe sama a schopnosti se pak beze strachu a úzkosti pohybovat světem.
Bavme se tedy o adopci bez sentimentu, blahosklonnosti, litování. Nedělejme z adopce tabu, smutné téma, které je třeba překlenout. Adopce je jedním ze způsobů, jak založit rodinu. Čím dříve začneme jako společnost pohlížet na adopci touto optikou, tím dříve o ní vzroste povědomí i v oblastech, které se jí primárně nezabývají. Ve zdravotnictví, školství, státní administrativě. Pojďme si navzájem trochu usnadnit život.
Láska je jen jedna
Adopce mi také do života přinesla mnoho pozitivního. Například vědomí, že kvalita vztahů nezávisí na krvi nebo, že genetika nemůže úplně za všechno (ano, v mnoha směrech jsem „celá máma”). Také mi dala perspektivu, se kterou přistupuju ke svému životu s vědomím, že mohl vypadat úplně jinak. Adopce mi každý jeden den připomíná, že láska je jen jedna, je hluboká, laskavá a nekonečná.
Přečtěte si i další příběhy na našem webu.
