Někteří už vyletěli z hnízda
Mauglí se vyučil a odstěhoval pár kilometrů od nás. Pracuje a chodí cvičit. Vídáme se a pořád je to tichošlápek :-). Marťan se vyučil dokonce 2x a maká ve svém oboru. Bydlí s námi, ale chystá se osamostatnit.
Máme štěstí, bydlíme na samotě na horách v obrovském domě a s pozemky, kde bychom mohli mít stádo koz, spíš tučňáků, protože i teď máme sníh.
Našich pět vlastních dětí vstoupilo do středního věku, máme tři vnoučata, ale protože jsme z minulého století, kdy si lidi pořizovali děti brzo, necítíme se staří a doma máme vlastně jen Ančovičku na učilišti.
Jak k nám přišla Rychlá rota
A tak se nějak přihodilo, že jsem před čtyřmi lety (to už byli kluci dospělí a holky puberťačky) dostala info o poloromské sourozenecké skupině, dva kluci a holka, kteří nemají šanci na rodinu. Čtyři, pět a sedm let.
No a co myslíte? A nesmějte se… V prosinci jsme je jeli omrknout a v březnu byl soud a Rychlá rota k nám vrostla úplně hladce. Tedy, hladce ne, zlobili a zlobí strašně, ředitelka vesmíru, ADHĎák a nejstarší, nejnormálnější kousek. Sami, Gibon, Sebi. Vlastně už mi v té době bylo hrozně věcí jedno, ale 100x řeknete a 100x nic. Poctivě zapisuju jejich řeči, chytrosti a srandičky, protože druhá knížka bude i o nich.
Život se třemi tornády
Jsou rychlí, milí, bezprostřední, zoufale neposlušní a pomáhající. Jako šrapnel… Mají kontakt s mamkou, občas. Když nesedí. Má je ráda, jen je to prostě problém a Rychlá rota s námi zůstane. „Páni, vy se máte, máte dvě mámy, kdo to má?“ říkala jsem jim a tak to je.
Celý trojlístek je hudebně nadán, takže klavír, flétna, bicí a saxofon. Taky chodí na skauty a do různých kroužků ve škole. Fotbal je samozřejmostí, jinak bychom s Gibonem nevydrželi. Skvěle lyžují, plavou, jezdí na kole, no prostě všechno, co se na horách dělat dá, to dělají. Spí ve stanu, vaří na ohni, koupou se, sbírají houby a jezdí na čtyřkolce, otravují každého, kdo proběhne na běžkách nebo přijede k chatařům. Nestydí se vůbec. Nikdy a za nic. Ani my už se nestydíme. Nikdy a za nic.
Smečka se rozrostla
Přesto jsme považovali za nutné doplnit smečku do pěti členů. A k tomu došlo vloni v říjnu. Krajský úřad nás prověřil, neobešlo se to bez vzájemného vysvětlování, že nějaké ty děti ještě zmákneme a opravdu nejsme psychopati, jak se jevilo panu psychologovi. A snad proto nám vybrali úředníci sourozence bílé jak sníh, světlejší už je jen albín, a ve věku 8,5 a téměř 11 let.
Nacházeli se tři hodiny cesty od nás, takže to šlo rychle a od podzimu jsou u nás. Slečny jsme šestí a kluka pátí pečující. Limča a Tačůd. Mají toho za sebou tolik, že by to porazilo i slona. No, nevezměte si je. Napořád. Takže máme za sebou první Vánoce, první pololetní vysvědčení, první nemoc, první skauty, fotbal, lyže…
A Los kompaněros spolu s Rychlou rotou do toho statečně šlapou a je veselo i bláznivě a taky řvu a zlobím se, tak jako kdokoli jiný. A znovu učím těch pár pravidel: nelhat, nekrást a slušně se chovat. A zase se snažíme o to, aby nám věřily, aby věděly, že mohou přijít s čímkoli, že jim pomůžeme, že jsme tady…
Jak to bude dál? Uvidíme
Jak to bude s naší smečkou pod Klínovou horou, to ještě nevíme, jak si povedou, jací budou, až budou velcí. Ale já věřím, že to dáme, a kdyby něco, jsou tu ještě naše vlastní děti, které by je nikdy nenechaly na holičkách.
A když se sejdeme na rodinných srazech, které pořádáme dvakrát do roka povinně pro všechny, tak je jich 15 a k tomu partneři a děti a psi a vůbec, klidně se stavte, místa máme dost 🙂
První díl příběhu „Zázraky z cizího břicha“ najdete zde.
Přečtěte si i další příběhy rodin na našem webu!
