Jak jsme se k pěstounství vlastně dostali
Pěstouny jsme se stali trochu nedopatřením před necelými dvaceti lety. Vyvedli jsme do světa čtyři naše vlastní děti a doma nám zbyl poslední syn. Bylo mu osm a vyrůstal tak trochu jako jedináček, takže jsme začali uvažovat o adopci.
Nevěděli jsme nic, internet byl v plenkách, jediný zdroj byla Adopce.com. Malovali jsme si adopci staršího kluka, nezáleželo nám na etniku. Asi jsem z těch pomalejších, ale trvalo mi to dost dlouho, než jsem došla na OSPOD pro papíry. Tam jsem zjistila, že adopce je na roky a starší děti do adopce nechodí. A já nechtěla čekat…
Mauglí: když všechno zapadne
Podali jsme žádost o pěstounskou péči, neměli jsme žádné velké nároky a celý proces trval asi rok. Byli jsme nováčky v systému, měli jsme uspokojené rodičovské potřeby, nikam jsme nespěchali. Za půl roku nám zazvonila tehdy pevná linka a jeli jsme do Prahy na kraj. Tam nám ukázali špatnou kopii fotky na žlutém papíře, kde na nás koukal malý, skoro pětiletý romský kluk. Byl v DD a po pár návštěvách se u nás usadil tak, jako bych si ho porodila sama.
Tichošlápek, který byl můj stín. Mauglí. Tak jsme mu říkali a říkáme dodnes. Tenkrát pěstouni neměli žádné doprovodky, žádnou psychologickou pomoc a my ji ani nepotřebovali. Mauglí byl a je skvělý. Dnes je mu 22 let. Chodí do práce a bydlí sám, a když se zastaví v neděli na kafe, jsem strašně ráda.
Tři holčičky a úplně jiná realita
A protože jsme neměli žádné problémy, všechno šlo bezva, začala jsem mít roupy a zatoužila po děvčátku. Chodili jsme s manželem do zaměstnání, syn i přijatý synek do školy, když jsme podali novou žádost o pěstounskou péči. I tentokrát jsme neměli žádné velké požadavky, nabyla jsem přesvědčení, že všechny děti jsou jako náš Mauglí 🙂
A netrvalo dlouho a krajský úřad pro nás vybral tři holčičky. Tři sestřičky ve věku tři roky a čtyřletá dvojčata. Kývli jsme, samozřejmě, a po seznámení k nám přistály tři fúrie. Doslova. Náš dům se otřásal v základech a my zjišťovali, že slečinky s LMR a jedna se SMR budou náš životní oříšek. Holky byly jak tornádo, ječely, brečely, rozuměli jsme jen jedné z nich, všechny měly pleny. Takhle vypadá očistec. A vypadalo to jako trvalý stav. Přestala jsem chodit do práce a stala se pěstounem ve zvláštních případech, jak se PP s více dětmi tehdy říkalo.
Sžili jsme se docela dobře, ale ze zvířátek se klubaly malé dámy velmi pomalu. Rok jsem si je nechala doma, rok jsem se snažila je naučit všechno, co mají umět, a dohnat to, co jim chybělo. Upřímně, některé věci se prostě nedoženou, a to nejen u našich holek. Dvojky nastoupily do předškoláčku, nejmladší do speciální školky, potom do školy s asistentem a kráska s hendikepem do domácí školy.
Když do rodiny přijde další příběh
Roky letěly, kluci už se neschovávali v pokojích, aby měli klid, holky zapadly do školního systému a jeden kousek v domškole se pořád dokola učil jako prvňáci. Víc to prostě nešlo. Náš syn začal mít jiné zájmy než brácha o čtyři roky mladší a najednou byl náš Mauglí na ty tři potvory sám. A že mu dávaly zabrat. Rozinka, Peruna a Ančovička, tak jsem je pojmenovala v knížce „Zázraky z cizího břicha/ Naši padlí andělé“, kterou jsem napsala s kolegyní pěstounkou.
Abychom vyzkoušeli všechny typy NRP, začala jsem se zajímat o hostitelskou péči, kvůli Mauglímu, aby nebyl na ten slepičí spolek sám. A našel se Marťan. Kluk, kterému bylo třináct let, do PP ho nikdo nechtěl a navíc s sebou táhnul pokus o sebevraždu. Ale strašně k nám chtěl jezdit a my si řekli, že i puberťáci mají dostat šanci a taky ten Mauglí…
Ne všechno je jednoduché, ale má to smysl
No, nebylo to snadné. Velké děti mají za sebou obrovský balvan problémů, zklamání, jsou nastavené mnoha lety v DD na to, co mi kdo dá. Mezi prvními, co jsem Marťanovi řekla, když se po půl roce nechtěl vracet do DD a moc si přál u nás zůstat, bylo: „Řeknu ti, co u nás mít určitě nebudeš a co ti můžeme nabídnout.“ A vyjmenovala jsem mnoho věcí, přes které vlak nejede, s čím mu můžeme pomoc a že budeme rádi, když u nás bude. A podala jsem žádost o PP.
Trvalo to rok. Otec se odvolával, babička se odvolávala, no prostě. Nikdo ho domů nechtěl, ale nikomu se nelíbila PP. Dvakrát psal soudkyni, několikrát byl u soudu. Vypadal jako papiňák, který bouchne, když bude ještě jedno stání. A dopadlo to dobře. I Marťanovi je 22 let, má dva výučáky a chodí do práce.
A příběhy pokračují dál…
Holky si tak dobře nevedou. Ančovička, ta, která na tom byla a je ze sestřiček na tom zdravotně nejhůř, ta dospěla a chodí ještě do školy, zůstane s námi pořád. Dárek od státu, no. A dvojčata, 20 let, si vybrala svou cestu a pořád čekám, jestli se jim v hlavách rozsvítí a opustí své násilnické a nepracující partnery a i ony přetnou tu genovou výbavu. Dveře mají otevřené, zatím…
Druhý díl příběhu „Zázraky z cizího břicha“ najdete zde.
Přečtěte si i další příběhy rodin na našem webu!
