Když se dítě začne dívat do zrcadla
Nedávno stál náš nejstarší v koupelně před zrcadlem a dlouho se na sebe díval. Nejdřív jsem si myslel, že kontroluje účes. V jeho věku už člověk začíná řešit, jestli mu vlasy trčí správně, nebo jenom tragicky.
Pak se otočil a zeptal se: „Tati, proč já nemám oči jako ty?“ Na takové otázky se nedá odpovědět mezi čištěním zubů a hledáním ponožky. I když právě tehdy většinou přicházejí.
Řekl jsem mu, že některé věci dědíme po lidech, u kterých jsme se narodili. Barvu očí, vlasy, tvar nosu, možná i to, že někdo nesnáší rajčata. A některé věci zase získáváme tím, s kým žijeme. Třeba způsob, jak se smějeme. Jak se loučíme. Jak poznáme, že je někdo smutný.
Chvíli přemýšlel a pak řekl: „Takže po tobě mám blbý vtipy?“ Řekl jsem, že bohužel ano. A že za to se v rodině omlouváme až ve třetí generaci.
Podobnost není jenom obličej
Uvědomil jsem si, že děti si podobnosti všímají víc, než si dospělí myslí. Když někdo na ulici řekne: „Ten je celý tatínek,“ naše děti zbystří. Ne proto, že by chtěly dělat rodokmen na chodníku mezi pekárnou a lékárnou. Ale protože zkoumají, kam patří.
Prostřední se jednou dívala na starou fotku Petry a řekla: „Já nemám takové vlasy jako mamka.“ Pak dodala: „Ale umím se tvářit stejně naštvaně.“ A měla pravdu. Ten výraz by obstál i u soudu. Nejmladší zatím podobnost řeší jednoduše. Když mu někdo řekne, že je po mně, nadšeně souhlasí. Když mu někdo řekne, že je po Petře, souhlasí taky. Kdyby mu někdo řekl, že je po pošťákovi, pravděpodobně by od něj chtěl sušenku.
Ale u starších dětí už vidím, že se za těmi otázkami někdy schovává něco hlubšího. Nejde jen o oči, vlasy nebo nos. Jde o to, jestli je možné být náš, i když nejsme stejní.
Co všechno se dědí u večeře
Jednou jsme seděli u večeře a nejstarší začal vyjmenovávat, co má kdo po kom. Petra prý má „hlas, který zastaví hádku“. Já mám „divné ponožky“. Prostřední má „rychlé ruce na pastelky“ a nejmladší má „schopnost najít čokoládu i v zamčené skříni“.
Pak se zarazil a zeptal se: „A co mám já po vás?“ Chvíli bylo ticho. Takové to ticho, kdy i příbor zní moc nahlas. Řekl jsem mu, že po nás má možná některé věci, které nejsou vidět. Třeba že ráno odchází z domu s otázkou, jestli máme všichni klíče. Že když někdo pláče, jde za ním, i když předtím tvrdil, že ho ten člověk „extrémně otravuje“. Že umí udělat mladšímu čaj a tvářit se u toho, jako by zachraňoval republiku.
„Takže jsem po vás starostlivý?“ zeptal se.
„Trochu,“ řekl jsem.
„A to se dá vrátit?“
„Nedá. To už je v rodině napevno.“
Nevinné komentáře
Někdy děti neřeší jen to, co vidí doma. Řeší i to, co slyší venku. Věty, které dospělí vypustí jen tak mimochodem, protože si myslí, že jsou nevinné.
„A vy jste opravdu sourozenci?“
„Ty nejsi podobná mamince.“
„A odkud vlastně jsi?“
Někdy se usmějeme a odpovíme. Někdy to přejdeme. A někdy bych nejradši vytiskl kartičky s nápisem: Ano, jsme rodina. Ne, nemusíme to dokazovat obočím. Děti se pak doma ptají. Ne uraženě. Spíš opatrně. Jako kdyby si kontrolovaly, jestli se tím něco nemění. Jestli to, že nevypadají jako my, znamená, že jsou tu nějak míň.
A tak znovu říkáme, že rodina se nepozná podle stejné barvy vlasů. Pozná se podle toho, kdo ví, jakou pohádku máte rádi, kdo vám podrží místo na gauči a kdo vám koupí jogurt bez kousků, protože s kousky je to podle vás „past na děti“.
Jsme si podobní jinak
Jednou večer jsme si čistili zuby všichni najednou. To je u nás disciplína pro pokročilé. Kartáčky, pasta, voda všude, nejmladší si čistil i bradu, protože chce být důsledný. Podíval jsem se na nás do zrcadla. Tři děti, každé jiné. Petra vedle mě, unavená a krásná tím způsobem, jak jsou krásní lidé, kteří celý den někoho drží pohromadě. A já mezi tím vším, s pocitem, že tohle je vlastně naše rodinná fotografie.
Nejsme si podobní tak, jak se čeká. Nemáme stejné oči, stejné vlasy ani stejný začátek příběhu. Ale prostřední se směje stejně nahlas jako Petra. Nejstarší používá moje věty, hlavně ty, které bych radši neslyšel z dětských úst. A nejmladší říká „no tak dobře“ úplně stejným tónem jako já, když vím, že jsem prohrál.
Možná se v rodině nedědí jen geny. Možná se dědí i způsob, jak někdo podá hrnek čaje. Jak pohladí po vlasech, když je člověku těžko. Jak někdo přikryje druhého dekou, když usne na gauči.
A když se mě děti zase jednou zeptají, jestli jsme si podobní, řeknu jim: „Jo. Hodně. Jen to není vždycky vidět na první pohled.“
Přečtěte si i další příběhy manželů Petry a Michala! O jejich cestě k adopci a pěstounské péči, o tom, jak tráví s dětmi léto, jak se z tří různých světů stal jeden domov a o chvílích, kdy se děti začnou ptát na svůj příběh.
