Zhruba před 3 lety jsem si řekla, že mám ve svém životě prostor jít do nějaké formy péče o dítě. Začala jsem na internetu hledat, jaké jsou možnosti a poprvé zaznamenala, že existuje hostitelská péče. Vzhledem k tomu, že jsem žila sama, jevila se mi tato cesta péče jako nejrychleji realizovatelná.
No, a tak jsem si našla víkendový kurz od organizace „Děti patří domů“ pro zájemce o hostitelskou péči. Přiblížili nám, jak to funguje v dětských domovech a jak to tam mohou různé děti prožívat. Tady jsem si odpověděla na většinu svých otázek a rozhodla se do toho jít. Dodnes z tohoto kurzu čerpám a postupně se setkávám se situacemi, o kterých nám na kurzu vyprávěli. Je to velmi dobře vedený kurz s odborníky a lidmi, kteří mají přímou zkušenost s hostitelskou péčí z obou stran. Po kurzu jsem na druhý pokus oslovila ten správný dětský domov s paní ředitelkou, která hostitelskou péči podporuje. Nabídla mi možnost přicházet do dětského domova za dětmi jako dobrovolník, hrát si s nimi, povídat a poznávat je.
Bylo pro mě důležité poskytnout hostitelskou péči dítěti, kde budou nějaké vzájemné sympatie. Hned na první návštěvě jsem se mezi jinými dětmi potkala také s Tomášem. Byli jsme na zahradě a kopali si s míčem, protože má rád fotbal. Já jsem ho hrála asi podruhé v životě a chytala jsem v bráně Tomášovy střely. Dodnes si vybavuji, jak Tomáš sleduje mé poskakování v bráně z jedné strany na druhou a diví se, že mi nemůže vstřelit gól. Věřím, že takové pohyby v bráně viděl poprvé 😊.
Bylo mu tehdy 12 let. Pak jsem byla v domově ještě asi čtyřikrát. Když jsem viděla Tomáše, byl většinou tichý, hodný, usměvavý. Jedna dobrá duše mi tehdy poradila, že je dobré zvolit si do hostitelské péče dítě, které je mi svým naturelem podobné. Navštívila jsem OSPOD a požádali jsme o hostitelskou péči, pak jsem prošla psychologickým posudkem. S úřadem mám v této oblasti jen pozitivní zkušenost, byli mi velmi nápomocni. No a už nestálo nic v cestě a paní ředitelka souhlasila s naším prvním společným pobytem s Tomášem mimo domov.
Nabídla jsem Tomášovi, že bych ho ráda vzala na výlet, abychom spolu strávili společný čas a více se poznali. Vzpomínám, jak to muselo být pro Tomáše těžké, neznal mě, začínal mi teprve důvěřovat. Pravidelně s námi jezdí na výlety i můj synovec a neteř, jsou si věkově blízcí. Zvlášť kluci mají k sobě hodně blízko, mají podobné zájmy (počítačové hry). Na Velikonoce 2023 u mě Tomáš poprvé přespal, spolu se synovcem a neteří. Byl to pěkný víkend, hráli jsme hry a u toho se poznávali. Hodně chodíme na vycházky, jezdíme na kolech, sportujeme, poznáváme nová místa. Máme společné zájmy.
Tomáš nerad jezdil na tábory, ale našli jsme příměstský tábor v lanovém centru v místě mého bydliště a šli jsme se tam před létem asi dvakrát podívat. Váhal, ale pak se rozhodl, že to zkusí, zvlášť když tam mohl být spolu se synovcem a neteří a přespávat u mě. Týden se vydařil, většinou každé odpoledne jsme se chodili koupat k rybníkům, opékali špekáčky a užívali si léto. Byl to pro mě překrásný týden, vidět, jak je šťastný. Letos už je na tábor přihlášený znovu. Musím říct, že i děti si mají navzájem co dát. Stejně tak je všechny 3 beru v létě na dovolenou v Česku, je to náročnější to zorganizovat, ale je to pro mě relax. Děti mě tak zaměstnají, že mi nezbývá čas myslet na dovolené i na práci.
Hostitelská péče mi přinesla do života milého, usměvavého kluka, se kterým ráda trávím čas. Už i jen hostitelskou péčí může dítě na celý život získat podporu dospěláka, mít možnost se na něj s čímkoliv obrátit, tedy něco, co děti v běžné rodině vnímají jako samozřejmost. Beru to jako velký závazek a ví, že tady pro něj vždy budu.
Zaujala vás hostitelská péče a přemýšlíte, jak se zapojit? Pomozte Nadačnímu fondu SPOLUŽIVOT šířit osvětu – první krok najdete zde.
Jak hostitelská péče pomáhá dětem a jakou roli v tom hraje Nadační fond SPOLUŽIVOT? Dozvíte se v našem dalším článku.
