Kateřina byla samožadatelka a po tom, co její vlastní děti odrostly, se rozhodla přijmout klidnou, snědou holčičku předškolního věku. Místo toho jí byl nabídnut dvouletý, hyperaktivní chlapeček s diagnózou FAS, ale to tenkrát ještě nevěděla.
Oni mě oslovili s tím, že má jen lehké ADHD. Tak jsem se na něj šla podívat. Bylo to venku. On si hrál mimo ostatní děti, byl maličký, hrál si s malým klacíčkem, kterým šťouchal do země. A mě hned chytil za srdce. Až později jsem se dozvěděla, že ho tři rodiny přede mnou odmítly, právě ze strachu z FAS.
Začátek života měl chlapeček bohužel velmi těžký, první rok života strávil se svou původní maminkou, která ale byla velmi mladá, a navíc závislá na alkoholu. Proto o něj nedokázala dobře pečovat a byl následně umístěn do kojeneckého ústavu. Právě tam Katce sdělili děsivou prognózu.
Lékaři v ústavu mi řekli, že bude mentálně postižený a nevzdělatelný.
První týdny a měsíce, kdy ho měla Kateřina v péči, pak byly opravdu velmi náročné.
Lezl doslova po zdech, šplhal po záclonách, vůbec nemluvil, ani se mi nedíval do očí.
Bylo zajímavé slyšet, kdy a díky jaké situaci se začalo vše obracet k lepšímu.
To byla taková až absurdní situace, kdy skončil po operaci v nemocnici na JIP, kam jsem za ním každý den chodila, a pak se mohl vrátit domů. Tam si asi nějak uvědomil, že už je to na pořád. Protože najednou začal komunikovat a mluvit a vše se začalo obracet k lepšímu.
Než šel chlapeček do školy, tak už krásně mluvil a většinu opoždění dohnal. Takže zvládl nastoupit do běžné základní školy, i když to bylo s asistentem.
On se učí dobře, má dvojky, trojky, jen angličtina mu nejde, protože je to pro něj abstraktní věc.
Právě před nástupem do školy Katka více řešila, jak chlapečkovi pomoci, protože rady a postupy pro děti s ADHD jim úplně nepomáhaly. Právě proto jeli po doporučení až do Bratislavy, kde se na FAS syndrom specializují a kde kromě podrobnější diagnózy dostala Katka také obsáhlou knihu s mnoha užitečnými informacemi.
S Katkou jsme mluvily také o tom, jak je na tom chlapec dnes, kdy je mu už dvanáct let..
On je úžasně manuálně zručný a kreativní. Má takový intuitivní smysl pro techniku. Například nám nedávno přivezli nové skříně a on se s plánkem a prkýnky zavřel na pár hodin do pokojíčku a když otevřel, měl to smontované.
Zajímalo mě, zda se Katka bojí budoucnosti. O to, jak to chlapec jednou sám v životě zvládne.
To víte, že se bojím. Tak jako se bojí každá máma o své dítě. On je navíc hodně důvěřivý, takže tam mám strach z toho, aby ho někdo nezneužil. Ale jinak, pokud bude žít v klidném prostředí s jasnými pravidly, tak věřím, že to zvládne a dobře se zařadí a uplatní.
