„Nejsem miminko, jsem velkej kluk,“ hlásí tříletý Vítek. Není to jeho jméno, jeho maminka s pseudonymem Eva si pro něj přeje soukromí. Nesvolila ani s focením.
„Nechceme křičet do světa, že je zrovna náš syn z babyboxu. Máme to s mužem tak, že je to jeho příběh,“ vysvětluje Eva. „Naše rodina prostě vznikla jinak,“ přibližuje, jak adopci vnímá.
Teď už Vítek chodí na pár dní v týdnu do lesní školky, kterou má rád. Nejraději si hraje s nářadím. „Je hrozně šikovnej na ruce,“ popisuje Eva. „Kutil, umělec, kuchař… Od malička má rád nářadí a hrozně ho baví zkoumat věci.“
Eva přiznává, že nevědět vůbec nic o původu svého syna je pro ni hrozné. „Na druhou stranu bude mít Vítek vždy pozitivní obraz svojí mámy, pokud se nám ho podaří vybudovat,“ dívá se na to z lepší stránky.
„Nikdy se mu nestane, že zjistí, že to tak není. Nestane se, že kdyby nedej bože svoji biologickou matku našel, že by ho znovu odmítla nebo že by to byla hodně zlá situace. To je na babyboxu dobré,“ vyzdvihuje.
Eva ví, kdy se Vítek narodil. „Do babyboxu byl položený v sedm hodin večer. Z toho, co nám říkali záchranáři, byl novorozený,“ přibližuje Eva, jak ví, kdy má její syn narozeniny.
„Byl jen zabalený v pleně, v dece. Neměl na sobě nic. Od záchranářů víme, že měl na sobě ještě zaschlou krev. Maminka ho opečovala a pak ho dala dál,“ říká Eva k prvnímu dni svého syna. „Pro ni to muselo být neuvěřitelně těžké rozhodnutí. Ale z mého pohledu je to úžasné, že to dokázala a že mu dala opravdu tu nejlepší šanci,“ doplňuje.
Od první chvíle Vítka fotí a do fotoalba mu s manželem zdokumentovala první rok života.
„Je tady vyfocený babybox. Je to příběh o tom, jak z babyboxu vyndali nejkrásnější miminko na světě,“ listuje Eva knihou spolu s Vítkem. „To jsi ty,“ ukazuje mu.
„Potom pro miminko přijeli dva borci v sanitce. Jel jsi sanitkou,“ říká synovi. „A to jsou naše první fotky.“ Tehdy byla pandemie, Eva si s manželem přišli pro miminko v rouškách.
Ukazuje další fotku. „Tohle je první setkání pět minut poté, co jsme Vítka poprvé viděli. Sestřičky se mě zeptaly, jestli si ho chci pochovat, a na další věci už jsme se neptali. To nešlo. V tu chvíli už jsme babybox neřešili,“ vzpomíná.
O biologické matce se s Vítkem zatím baví jen na základě dětských knížek, které zobrazují lidské tělo a těhotenství. „Říkám: Podívej, ty jsi nebyl u maminky v bříšku, ty jsi měl bříškovou maminku,“ přibližuje Eva. „Neptá se, neřeší. Bude vědět to, co víme my. A my nic nevíme a asi se nikdy nedozvíme.“
V babyboxu už zdravotníci nalezli přes 260 dětí. Eva by ráda poznala i další rodiny, ale chápe, že to můžou vnímat i jinak.
Dnes je v kontaktu s patnáctkou dalších rodičů, kteří také adoptovali dítě z babyboxu. Přiznává, že je to pro ni zásadní, a dokonce se už společně s dětmi viděli. „Děti to hrozně ocenily. Takový: Jo, ten je taky z babyboxu, tamta taky, nejsem jediný na světě, je nás víc,“ vzpomíná.
„Přeju Vítkovi, aby byl šťastný. Aby opravdu věřil tomu, že je úžasný, že je milovaný a že si zaslouží být milovaný,“ uzavírá.
Další díly seriálu Příběhy babyboxu:
Jana babybox už viděla a všechno ví, kromě svého data narození
Na genetice tolik nezáleží, říkají dívky z babyboxu
Dívka z babyboxu má návod, jak časem najít příbuzné
Miluju svoje nové rodiče, říká čtrnáctiletá Anežka z babyboxu, přesto má otázky
